Sedím se známou – učitelkou – u sklenice dobrého vína. Pípnou jí chytré hodinky, tak se zvedne, odchází ke svému osobnímu počítači a otevírá e-maily. Bez ostychu začne opravovat písemnou práci žáka, kterou jí právě poslal. Tak jí dál vyprávím zážitky ze svého online semináře, kdy si paní uklízečka myslela, že si vykládám sama se sebou. Na chvilku se vrátí ke stolu a zase se ozve píp. Tak jde opravovat další písemnou práci. Při pátém pípnutí si posteskne, jak má kvůli distanční výuce méně času, protože pořád čte e-maily. Opravu je to tak? Má méně času, anebo jej jednoduše jen špatně využívá? Hádáte správně, že druhá varianta bude zřejmě ta správná.

Home office neznamená, že budete pracovat stále, kdykoli ten druhý pracuje a touží po Vaší součinnosti, zatímco Vy budete zrovna vařit (a doplňte si jakoukoli jinou typičtější činnost, kterou děláte doma raději než práci pro zaměstnavatele). Základním předpokladem práce z domu je schopnost si zorganizovat čas. Pokud budete pracovat podle rytmu někoho jiného, pak se z toho zákonitě brzy zblázníte.

Zákoník práce o práci z domu mlčí. Může nás to tížit, ale schopného zaměstnavatele mlčení zákoníku práce rozhodně nezaskočí ani neodradí od smluvního stanovení podmínek pro výkon práce z domova. Máte-li zájem a umožňuje-li to druh práce (a všimněte si prosím spojky „a“, která znamená kumulativní splnění obou podmínek zároveň), pak s Vámi může zaměstnavatel dohodnout podmínky výkonu práce z domova. A věřte, že je v zájmu obou stran (proto se také jedná o dvoustranný právní akt), aby podmínky byly písemně sjednány. Nebudete se pak dohadovat, jestli jste pracovali v sobotu a požadujete příplatek za práci v sobotu, nebo jste dokonce pracovali v noci, nebo jste si nalili horkou kávu do vlastního počítače a kromě vypařené kávy se kvůli tomu vypařila i data z počítače.

Práce z domu neznamená, jak už jsme naznačili výše, že pracujete nepřetržitě. Nastavení organizace pracovního dne z domova je vhodné stejně jako organizace pracovního dne na pracovišti. Není důvod k výjimkám, byť by se Vám to zpočátku mohlo zdát jako výhodné. Ráno si vstanete, kdy chcete, půjdete s kamarádkou na kávu a někdy odpoledne začnete pracovat, až se Vám bude chtít. Věřte, že průměrnému Čechovi, kterých je asi velká většina, se postupně chtít přestane. Sama jsem si to vyzkoušela, když jsem byla přepadena virem (ne počítačovým) a pracovala jsem z domu. Typický scénář – jedno dítě mě vyhazuje z obývacího pokoje, neboť zde má distanční výuku a stydí se (samozřejmě se nestydí, ale bojí se, že jej kontroluji…), druhé dítě mě vyhazuje z pokoje, kde má rovněž distanční výuku (samozřejmě na druhé liště nějakou momentálně mnohem zábavnější počítačovou hru). Tak se schovám do ložnice, což nese k nelibosti kolega, který je na pracovišti a myslí si při online konverzaci, že jsem ještě v posteli. Tak se rozhodnu konverzovat s kolegyní o novele pracovního řádu. Ta bohužel zrovna při home office vaří a děti mají evidentně přestávku, neboť se v pozadí ozývá příšerný řev a dle slovníku soudím, že se nejedná o hodinu slohu v českém jazyce. Do toho volá další kolegyně vydávající osobní doklady občanům, jestli může pracovat z domu… Tady meze mé fantazie už asi opravdu končí. Volám zpět šéfovi, že už nikdy nebudu pracovat z domu a svůj slib zatím držím.

Jak vidíte, naším nepřítelem není ani tak samotná práce z domova, ale čas. Sice s Vámi zbytečně nediskutuje, jak třeba někteří kolegové či šéfové, ale nemůžeme ho také nijak ovlivnit, přemluvit k pomalejšímu či rychlejšímu běhu, k přetočení zpět či napřed – běží jednoduše bez ohledu na to, co si přejeme my samotní. Jste-li pány svého času a ne věčnými stěžovateli, že nemáte čas (a kdo vůbec čas vlastní?), pak směle do práce z domova. V ostatních případech a v případech konání služby pro veřejnost je lépe pracovat v kanceláři.

Ale možná se mýlím – třeba řádu netřeba. Slovy mého oblíbeného autora: „Je třeba zachovávat řád.“ „Co to je řád?“ řekl malý princ. „To je také něco moc zapomenutého,“ odpověděla liška, „to, co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé…“ (Antoine de Saint-Exupéry. Malý princ. Pikola. 2018. 112 s. ISBN 978-80-7549803-8).

Publikováno v časopisu Nevšedník 2/2021.

„Tady jsem si dovolil švestičky ze své zahrádky…“ Pamatujete se na hlášku z českého filmu? Vyvolá Vám to úsměv na tváři? Možná ano, ale jen do chvíle, než Vám takové švestičky přinese někdo do práce. Možná i tady to vykouzlí úsměv na tváři, než „dárce“ řekne: „Nešlo by…“ nebo „Mohl byste…“ a chce po Vás něco rychleji, než je běžné, jinak než je běžné a doplňte si cokoli jiného, co vystihuje právě Vaši práci. Pokud pracujete u soukromníka, tak možná přivřete oči a řeknete si budiž. Ale když jste nadáni nějakou mocí (a nepředstavujte si, že jste ředitel zeměkoule nebo nově jmenovaný třetí náměstek druhé asistentky nového ministra vnitra) nebo lépe řečeno pravomocí (tedy potenciálem rozhodovat o právech a povinnostech druhých či deklarovat, že právo nebo povinnost druhého existuje), pak je třeba dávat si na švestičky z naší zahrádky pozor.

A co na to říká náš zákonodárce? Zákon o státní službě v ust. § 77 říká, že státní zaměstnanec nesmí v souvislosti s výkonem služby přijímat dary nebo jiné výhody v hodnotě přesahující částku 300 Kč (s výjimkou darů nebo výhod poskytovaných služebním orgánem). Oproti tomu zákon o úřednících územních samosprávných celků říká, že úředník nemůže od klienta přijímat žádné dary ani jiné výhody (s výjimkou darů nebo výhod poskytovaných územním samosprávným celkem, u něhož je zaměstnán; ust. § 16 téhož zákona). Aha a co teď? Není lepší být státním úředníkem, který může přijímat dary alespoň ve výši tří set korun, než úředníkem obce nebo kraje, který striktně nesmí přijmout vůbec nic? Vždyť přece státní zaměstnanec může „brát“ každý den dar nebo jinou výhodu do tří set korun od jednoho klienta. Sečteno, podtrženo – krát dvacet pracovních dní, to je darů za šest tisíc korun. o jde nebo ne? Samozřejmě, že nejde!

Za mě je zákon o státní službě naformulovaný trochu nešťastně. V souvislosti s výkonem služby nebo práce u územně samosprávného celku bychom neměli přijímat žádné dary ani výhody. Důležité je slovní spojení v souvislosti s výkonem služby. A tady je, dle mého, jádro problému. Jestli si myslíte, že budete dostávat každý den dar nebo jinou výhodu – například belgické pralinky, vína, květiny, Seychely – od téhož stavebníka nebo investora a vždy v ceně do tří set korun a bude to v pořádku, pak se mýlíte. I dar nižší než tři sta korun může být posouzen jako nezákonný. Důležité není ani tak kolik si vezmete, ale za co! Například – stojí u Vás v kanceláři přestupce s kyticí a říká: „Víte, nešlo by to bez bodů?“ nebo „Nešlo by to jenom za stovku?“ Pak už máte problém i s přijetím ovadlé kytice z výprodeje ze supermarketu.

Důležitým určením jakékoli věci, kterou Vám někdo přinese – a nazývejme to dar, úplatek, reklamní předmět apod. – je očekávání druhé strany. Co za to čeká? Donesl Vám tu kytku nezištně starší pán, se kterým si občas chvilku popovídáte a jste na něj milá, nebo Vám ji donesl zmiňovaný přestupce a očekává za ni nějaké plnění? Důležitým momentem je tedy mimo jiné i Váš pocit. Cítíte-li se být kvůli daru zavázán, pak ho určitě nepřijímejte. Cítíte-li díky daru pouze hezčí den, pak proč ne? Donese Vám něco Váš dlouholetý obchodní partner z vděčnosti či jen tak? Nicméně, i v případě obchodního vztahu ale stále udržujme vizi, že dar nesmí být neúměrný svojí povahou či cenou… nebudu určitě v rozpacích z květin, ale určitě budu v rozpacích ze šperku. Při přijímání daru v souvislosti s výkonem práce není tedy ani tak podstatná jeho cena, ale situace a příležitost, při jaké jej dostanete. Běžnou zvyklostí jsou vzájemně darované malé drobnosti na Vánoce, obvyklé reklamní předměty, které spíše než dary jsou věcmi k podpoře prodeje. Tedy dostáváte je při různých společenských a protokolárních příležitostech, nikoli jako předpoklad nějakého protiplnění. Víte, jak poznáte reklamní předmět? Jde o věc, která nese označení organizace, která jej věnovala. Jak už z názvu plyne, má být reklamou pro organizaci. Je tedy na ní logo organizace, její název či cokoli jiného, co je s organizací spojeno. I zde ovšem musí být úměrné příležitosti, ke které je věnováno.

Zkusme se teď závěrem přenést do kůže dárce, který chce obdarovat státní úřednici. Ne za to, že pro něj udělala něco navíc, ale jen tak, protože byla vstřícná, milá, ochotná (ano, i takoví úředníci existují). Udělejte to až při poslední návštěvě, až máte svoji záležitost jako klient vyřešenou. Pak je šance, že takový dar bude vnímán správně a potěší. A nemusí to být jen dar ve smyslu věci. Darem mohou být i slova: „Jste úžasná!“ Jakákoli adekvátní forma poděkování určitě nebude odmítnuta. Oproti tomu každá věc přinesená klientem v jedné ruce s žádostí o stavební povolení v té druhé má podtext úplatku a neschová se ani pod název dar do tří set korun, jak píše definice v zákoně o státní službě.

Kdo ničeho nežádá, má ze všeho dárek.

(Erich Maria Remarque)

A že úplatkářství není záležitost nevýznamná, o tom svědčí i trestní zákoník, který se úplatky zabývá v minimálně třech paragrafech. Ten nejmírnější říká (ust. § 333 trestního zákoníku), že kdo sám nebo prostřednictvím jiného žádá, dá si slíbit nebo přijme úplatek za to, že bude svým vlivem nebo prostřednictvím jiného působit na výkon pravomoci úřední osoby, nebo za to, že tak již učinil, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta. A nejste-li zrovna ten šťastný obdarovaný, tak myslete na to, že stíhán bude i „dárce“, tedy slovy
trestního zákoníku ten, kdo úplatek dává, nikoli jen ten, kdo jej přijímá.

Publikováno v časopisu Nevšedník 1/2021.

„Všechno nejlepší!“ zvolám zvesela směrem ke kolegyni a už se chystám srdečně jí potřást pravicí. Její běžně kamenný výraz je ale nyní ještě více kamenný a přechází do odstínu ledového, takže i kytice rudých růží v mých rukou začíná pomalu uvadat. Ještě ledovějším hlasem ke mně promluví: „Odkud znáte moje datum narození?!“ V tisícině vteřiny mi proběhne hlavou, že samozřejmě z mzdového programu, vždyť jsem šéfová a když se tam podívám, tak naprosto přesně vím, kdo se kdy narodil a nejen to… Taky kde kdo bydlí, kolik má dětí a mnohem, mnohem víc. Naštěstí mi toto všechno běží jen hlavou a nahlas prohodím s nadějí, že led roztaje: „Kolegové říkali…“ Led bohužel ještě více zamrzá. „Nikdo neví, že mám narozeniny…“ odvětí. A jsem v pasti. Sbalím si svoji (asi bude moje) kytici a couvám z kanceláře s obličejem rudým jako ty růže.

Dosednu do své židle a s pohledem na krásné růže mažu upomínky na data narození všech svých kolegů z Outlooku. O týden později otevřu e-mail od obchodního partnera, výborné vzdělávací společnosti, ke které pravidelně chodím rozšiřovat své znalosti a čtu: „Tajemná paní tajemnice, přeji Vám k narozeninám méně tajemnosti. Jednající jednatel“ S hořkostí v ústech a opět s pohledem na povadlé růže odepisuji, ať okamžitě vymaže moje datum narození, neboť jsem k jeho užití nedala souhlas. A na konci věty deset vykřičníků, aby pochopil, že to myslím opravdu vážně.

Nebojte, takhle to nebylo… Takhle špatně ten příběh skončit nemůže… Nejsme přeci stroje! Nechceme, aby vznikaly a rozvíjely se jen právní vztahy, ale také ty společenské. Právní vztahy jsou součástí vztahů společenských… říká samotná definice právních vztahů. I právní vztah je svojí podstatou vztah společenský. Právo pro něj stanoví nějaké předpoklady. V obou případech, které popisuji, právo předpoklady stanoví.

Začněme od konce, tedy od toho obchodního vztahu. Už jsem naznačila, že mezi územním samosprávným celkem a vzdělávací společností, jejíž jednatel mi přál k narozeninám, je obchodní vztah. Vzdělávám se tam já jako zaměstnanec. Moje osobní údaje (tedy i datum narození) má společnost k dispozici, neboť mi vystavuje v souladu se zákonem o úřednicích osvědčení v případě, že se zúčastním vzdělávacího programu s akreditací MV ČR. Společnost má také můj e-mail… ten jsem poskytla taky. Může mi na něj tedy posílat nabídky? Může mi přát někdo k narozeninám? Co na to obecné nařízení o ochraně osobních údajů (dále jen GDPR)? Samozřejmě se pohybujeme mezi mantinely danými GDPR, ale také musíme vzít v úvahu ustanovení zákona o některých službách informační společnosti. Zákon říká, že obchodní sdělení lze šířit, pokud jsem k nim udělila předchozí souhlas. Pak lze nabízet služby a výrobky podnikatele (v našem případě tedy vzdělávací společnosti), ale za předpokladu zřetelné možnosti souhlas odmítnout. Za podporu prodeje výrobků a služeb se považuje i přání k narozeninám. V tomto smyslu se koneckonců vyjadřuje i Úřad pro ochranu osobních údajů.

Případ přání k narozeninám kolegovi bude poněkud složitější. Skutečně bez souhlasu zaměstnance, a to bez souhlasu, který splňuje všechny požadavky kladené GDPR, přát zaměstnanci nelze. Těžko bychom našli v GDPR titul jiný než souhlas. Schválně: Jedná se o zpracování nezbytné pro splnění smlouvy? Zcela jistě ne. Zpracování je nezbytné pro splnění právní povinnosti správce? To rozhodně ne! Zpracování je nezbytné pro ochranu životně důležitých zájmů subjektu údajů nebo jiné fyzické osoby? Spíše mám pocit, že jako gratulant jsem se bála, že bude ohrožen můj život… Dále: Je zpracování nezbytné pro splnění úkolu prováděného ve veřejném zájmu nebo při výkonu veřejné moci? Ani tady nebude odpověď kladná. Nebo snad je zpracování nezbytné pro účely oprávněných zájmů správce? Tak ani tady neuspějeme. Nežli tedy vyhodíte pár stovek za kytici, tak si ověřte, jestli o ní vůbec u Vás v práci někdo stojí. Aby nebyl ten konec nešťastný, zkusím příště bonboniéru, třeba ledy roztají…

Publikováno v časopise Nevšedník 1/2021. Dostupné zde.

Publikováno v časopisu Nevšedník 4/2020 (ke stažení http://www.akademie-vzdelavani.cz/download/04_2020.pdf).

Když jsem před téměř 25 lety nastupovala na městský úřad, byla úřední doba naprosto běžným pojmem, a dokonce nebylo nic neobvyklého, že v jeden úřední den nebyli k dispozici všichni zaměstnanci, ale pouze jedna polovina a druhá pracovala v další úřední den. Zbytek týdne zamčeno a konec. Jenže tenkrát nebyl v neděli otevřený ani obchod a supermarkety byly známy jen z výletů do sousedního Rakouska.

Doba pokročila – žádá si jiný přístup. Možná Vás napadne, že přece osobní kontakt je už dávno doba minulá, jsme v době postmoderní, elektronické, virtuální – nazvěte si ji, jak Vám vyhovuje. Zkuste si ale představit, že například chcete stavět dům a stavební povolení Vám vydá robot (a v tomto případě nejsme daleko od vizí, které se rodí v některých hlavách).

Je možný tedy lidský prvek z veřejné správy úplně vymazat? Za mě: částečně ano, ale zcela úplně ne. Už teď trpím při omezených úředních hodinách, které nám nastavila vládní opatření v souvislosti s nouzovým stavem. Ne jako klient úřadu, ale jako jeho představitelka. V několika hodinách denně se k nám ve vyhrazených hodinách pro osobní kontakt s veřejností nahrnou žadatelé, stěžovatelé a jiní klienti a všichni potřebují vyřídit svou subjektivně důležitou záležitost. Tvoří se fronty a chodby úřadu jsou přese všechna možná i nemožná opatření plná klientů a těžko je rozestavíte tak, aby byli od sebe co nejdále (nebo alespoň dva metry).

Ale zpět k úřední době… Co se dělo před nouzovým stavem? U nás byla snaha být co nejvíce otevření, a to nejen chováním a přístupem ke klientům, ale také dveřmi úřadu. Žádný právní předpis totiž veřejné správě neurčuje, jak by měly vypadat tzv. úřední hodiny. Zkuste v právním informačním systému najít slovní spojení úřední doba nebo úřední hodiny. Nic. Existuje sice usnesení vlády, které ale není právním předpisem, zavazuje však orgány státní správy. Jedná se o usnesení vlády č. 595/1995 ze dne 25. října 1995, o katalogu opatření ke zjednodušení a zlepšení výkonu státní správy ve vztahu k občanům (dále v textu jen usnesení). Jak vidíte – usnesení vlády z roku 1995 může regulovat o 25 let později způsob, jakým mají úředníci komunikovat s veřejností. Na okraj nutno podotknout, že zavazuje orgány státní správy a nikoli územně samosprávné celky. V citovaném usnesení je stanoveno, že úřední hodiny jsou jednotné, a to v pondělí a ve středu od 8 do 17 hodin. A zbytek týdne co? Chcete-li na úřad, pak na některých platí to, že se tedy musíte nějak vejít do těchto dnů a hodin. Pro některé klienty to pak znamená vezmu si dovolenou na zotavenou, abych se na úřadu tedy zotavil. Asi trochu přeháním. Ale zamyslete se – bude-li úřad otevřený celý týden v pracovní době zaměstnanců, přijde tam více klientů, než by přišlo, kdyby byl otevřený pouze v obvyklé úřední hodiny? Podle mě ne. Zkušenost mi říká, že ani nebudou takové fronty, což zvláště v dnešní době, kdy je potřeba, abychom se nikde neshlukovali, je obzvláště důležité.

Co tedy s úřední dobou? Nemám to slovní spojení jednoduše ráda. Na „mém“ úřadu visí u vchodu tabulka s nápisem provozní doba. Ta je od pondělí do pátku v naší pracovní době. Žádné extra úřadování v nějaké části. Mnozí argumentují, že nemají pak klid na zpracování žádostí. Ano, pravda. Ale na co v dnešní době máme klid? Prostor? Čas? Nedávno mi kolegyně řekla, že čas vlastně neexistuje. Možná bych to upravila, že existuje, ale čas je něco uměle vytvořeného. Typická hláška dnešní uspěchané doby: nemám na to čas! Přeloženo: neudělám si na to čas! Protože času máme všichni stejně a je to veličina, která běží všem stejně rychle nebo stejně pomalu. Nikdo ho nemá víc nebo míň, ale má ho přesně tolik, kolik si ho udělá. Udělejme si čas pracovat pro klienty v pracovní době. Budou rádi. Nebudou nervózní, že musí čekat v dlouhé frontě. Nebudou nervózní, že právě vyčerpali svůj jeden den dovolené na návštěvu úřadu, protože úřad zavírá v pět a v pět končí klient ve své práci.

Úřední doba je přežitek doby dávno minulé. Možná potom naši klienti zjistí, že nejsme stroje, roboti či jiné nelidské bytosti. Ale jsme lidé, a právě osobní kontakt je to, co vytváří pozitivní vazby, vztahy, vzpomínky a všechno to, co nám chybí až ve chvíli, kdy to nemáme. Jako třeba teď, kdy jsme kvůli různým opatřením omezeni a rozhodně tím nehodnotím, jestli je to dobré nebo špatné. Chci říct, že nám to chybí. Určitě to chybí i klientům úřadů, kteří se nemohou na úřad dostat, kdy potřebují, ale kdy je otevřen pro styk s veřejností.

Úřední doba?

Letošní rok probíhá ve znamení velkého objemu vydaných opatření, která se v mnoha ohledech dotkla i provozu našeho městského úřadu. V poslední době bylo například vydáno opatření, aby městské úřady omezily svoje úřední hodiny pro osobní styk s adresáty veřejné správy na dva dny v týdnu a maximálně pět hodin v jednom dni. Co jsou vlastně úřední hodiny a dny? Je to slovní spojení skloňované často v souvislosti s veřejnou správou, ale nikde není upraveno. Tedy v právním řádu rozhodně ne. Zákony České republiky nedefinují úřední dobu, rozhodně ne ve vztahu k obecním a městským úřadům. Našemu městskému úřadu (a díky za to mým kolegům) se podařilo toto slovní spojení úplně vymazat. U vstupu do radnice najdete provozní dobu, na webových stránkách rovněž. Ta kopíruje naši pevnou pracovní dobu, po kterou jsme tu pro vás. Každý den. Některé záležitosti ale nejde vyřídit na místě – musí se dále zpracovat, zapsat, předat, požádat o další stanovisko. A to je důvod, proč má mnoho úřadů úřední dobu. Ve zbylém čase žádosti klientů zpracovávají. My jsme zvolili jinou cestu, která je, dle našeho názoru, obzvláště v dnešní složité epidemiologické situaci, vhodnější. Jsme tu stále v naší pracovní době. Nevyřídíme vaši záležitost někdy třeba hned, ale přijmeme vás. Vyhnete se tak dlouhým frontám, když je úřad otevřený pouze v pondělí a ve středu, což jsou typické úřední dny. Naší snahou je, abyste nečekali. Může se ovšem stát, že úředníka nezastihnete, jsme také jen lidé – někdy onemocníme, někdy se musíme zúčastnit nějaké porady, semináře apod. Máme ovšem chuť být tu pro vás celý týden. Takto jsme vnímali náš úřad před epidemií covid-19, nyní o to více, neboť ve frontách samozřejmě nemůžeme zajistit dodržování bezpečné minimální dvoumetrové vzdálenosti. Úřední hodiny pro styk s veřejností jsme ale kvůli vládním opatřením museli omezit. Jsme zde však pro vás i mimo tyto stanovené úřední hodiny. Jen využívejte jiných komunikačních prostředků, než prostředky tváří v tváří – máme e-maily, máte telefony. Nově najdete na webových stránkách města i mobilní kontakty všech vedoucích zaměstnanců, takže nejste odkázáni na pevnou telefonní linku. K úředním hodinám už se vracet nebudeme. Doba pokročila. Výkon naší činnosti je službou pro vás. Dokonce jsme pro vás jedenkrát v měsíci v pondělí zajistili přítomnost zaměstnanců do 19.00 hodin, neboť si uvědomujeme, že i vy máte svá zaměstnání a často je vaše pracovní doba shodná s tou naší, a je těžké se k nám na úřad dostat. Pevně věřím, že budete s našimi službami a rozsahem provozní doby spokojeni. Pokud ano, dejte nám to vědět, pochvala je vždy potěšující. Jsme ovšem vděční i za případné připomínky nebo negativní zkušenosti, i těm jsme vždy otevření.

Zdroj článku Bučovické noviny, zveřejněno pod odkazem https://www.bucovice.cz/assets/File.ashx?id_org=1516&id_dokumenty=36224

Kolikrát jste v životě řekli: „Máš druhou šanci!“ Ale byla to přitom už třetí, pátá, desátá, …, a stejně nebyla poslední. Kolikátá šance bude ta poslední, než naděje definitivně umře? Kolik toho vydržíme, než řekneme: „A dost!!“ V soukromém životě dáváme milion šancí (a mluvím z vlastní zkušenosti). Náš osobní život je totiž propletený mnoha emocemi a vazbami, které nemůžeme nebo nechceme jen tak jednoduše rozbít. Ale i v pracovním životě je nutné dát milion šancí a stále trpělivě čekat, až se Váš kolega, kamarád, šéf … a můžete si tam dosadit kohokoli jiného … probere. V nedávném článku jsem popisovala závažnost porušení pracovních povinností a dopad této závažnosti do budoucího vztahu zaměstnavatele a zaměstnance. Zabývala jsem se intenzitou porušení a zmínila se, jak moc je samotné vnímání intenzity porušení subjektivní. A soud nám moc nepomůže. I když: řekl to vcelku jasně: stačí třikrát málo (řečí právníků: soustavně méně závažně) a dost! Mezitím ale nastává mnoho situací, kdy si jako šéf musíte říci, že je něco špatně a proč. Když jste zrovna zaměstnanec, tak je třeba si říci, jestli ten šéf nemá náhodou pravdu a co si z toho vezmu, abych zrovna já neslyšela tu větu s magickou dvojkou: „Máš druhou šanci,“ která už předjímá, že je šancí také poslední. Bude opravdu poslední? Co nastane, jestliže skutečně poslední bude? V mnoha vztazích (nejen v těch pracovních) chybí na začátku informace, že je něco špatně. Už tušíte, kam směřuju? Ano, odhadujete správně. Chceme se naučit správně poskytnout zpětnou vazbu. Negativní. Tedy svým obsahem negativní, ona samotná zpětná vazba negativní není. Nedávejme ani rovnítko mezi zpětnou vazbu a kritiku. Kritika je jakousi výčitkou a ta nemá v pracovněprávních vztazích své místo. Zpětná vazba má jiný cíl. Její funkce je převážně preventivní. A jsme na začátku. Po zpětné vazbě chceme, aby dala zaměstnanci druhou šanci. Pak musí mít určitou strukturu, aby byla efektivní a my už nikdy nemuseli říct, že dáváme zaměstnanci další šanci (a ani tu miliontou). Pro tuto chvíli se vyhneme situaci, kdy řekneme: „A dost!“ O té až později. Zpětná vazba musí obsahovat co, proč, proč ne a co se stane, když znovu. A rozhodně nebuďte takto struční jako teď já, mluvte rozsáhle, ale věcně. „Co“ znamená, že vysvětlíme zaměstnanci, co přesně se nám nelíbí. Vyhněme se prosím výčitkám a útokům. Určitě vnímáte rozdíl mezi větami: „Zase jsi ten dopis napsal špatně.“ a „V tom dopise je hrubka – podívej…“ Zkuste se vžít do situace, kdy slyšíte první větu… a pak druhou? Druhá věta označuje za špatný ten dopis, první věta označuje za špatného Vás. Zkuste příště mluvit o faktech. A fakta se vztahují k věcem, situacím, nikoli k lidem. Vnímání lidí, jejich povah, projevů chování, …, je hodně subjektivní. Hrubka v dopise je jasná, nezpochybnitelná. Vysvětlete, proč je to špatně. Například: „Pravopis je důležitý… Kdybychom takový dopis s hrubkou odeslali, budou si o nás občané myslet, že jsme negramotní a tedy nekompetentní.“ Ve zpětné vazbě nesmí chybět poslední část, kterou jsem označila jako „co se stane, když“. V našem případě řeknu: „Podívej, douč se to, máš na to měsíc, pak už to ale tolerovat nebudu a budeme se muset pobavit o tom, co s tebou dál.“ Ale to už jsme u porušování povinností a o tom už jsem pojednávala dříve. Ve chvíli, kdy ale řekneme, jaký důsledek nastane, když zaměstnanec svoje povinnosti nesplní, pak musí důsledek nastat, nastane-li porušení. Důslednost je důležitá. A opět nejen v pracovněprávních vztazích. Bude-li následovat „slíbený“ trest, pak se zřejmě nebude situace opakovat. Pokud nejsme v trestání důslední, zřejmě se Vám na pracovišti rozmůžou neduhy více, protože se bude vědět, že trest stejně nepřijde. Primárně sice nechceme trestat – díky zpětné vazbě působíme preventivně. Když už ale není vyhnutí, tak potrestejte. A jestli trest nezabere, tak žádná miliontá šance ať není. Nenapravujte nenapravitelné. Neplýtvejte svým drahocenným časem tam, kde to nemá efekt. Zdá se Vám, že to je příliš pesimistický závěr? Ale vůbec ne! I to přísloví o tom, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky, nemluví přece o tom, že nemáme dávat druhou šanci a zkoušet věci podruhé, ale o tom, že řeka teče a mění se. Stejně jako lidé. Kdo ovšem svoji šanci promarní, tomu není pomoci…

Zveřejněno v Nevšedníku č. 3/2020

Mně blízký člověk přišel nedávno – ve věku 45 let – o práci. A jeho reakce byla: „Teď? Před důchodem??“ Vytřeštila jsem oči! Jaký důchod? Vždyť je tak mladý! Je to přece příležitost pro novou cestu! „Co takhle dostudovat?“ zeptala jsem se ho. Zazněla ale typická odpověď: „Na to už je pozdě.“
A kdy už je vlastně pozdě? Jako bychom se každou minutu chystali do věčných lovišť, a tak reagujeme větou „na to už je pozdě“ neustále a v různých situacích: když chceme změnit práci, dostudovat, zhubnout, začít cvičit, začít se učit anglicky, …, a doplňte si cokoli, co Vás právě teď napadne. A každého určitě něco napadne. Taky to znám.
Když si obleču ve svých 42 letech krátkou sukni a řeknu si: „No, na to už jsem fakt stará…“ Tady to ale výjimečně platí. Ale schválně uvádím takový příklad, protože tady je to úplně jedno, jestli na krátkou sukni jsem nebo nejsem stará. Život půjde dál, ať v ní půjdu nebo ne. Nic zásadního se nezmění, když v ní půjdu. Maximálně si bude okolí ťukat na čelo. Ale jsou oblasti, které jsou v životě důležité natolik, že každé rozhodnutí má pak fatální dopad na budoucnost.
Jako středoškolačka jsem nastoupila pracovat jako sekretářka. Představa, že to budu dělat celý život, mě sice tenkrát ještě vůbec neděsila, ale tak nějak uvnitř jsem cítila, že půjdu dál. Přihlásila jsem se před třicítkou na vysokou školu a při zaměstnání dostudovala. A to mi všichni říkali, že to je nemožné. A důvodu měli tisíce: že jsem už stará, že už bych raději měla mít děti, že nikdo v mé rodině neměl nikdy vysokou školu, a tak že ani já ji mít nemůžu, že u práce to nejde a mnoho dalších skeptických důvodů, proč by to nešlo. Já měla jen jeden důvod. Asi se ptáte jaký. Tím důvodem bylo, že CHCI.
Mnoho lidí hledá důvody k tomu, proč něco nejde. I slova „chtěla bych“ přirozeně vyvolávají pokračování: „chtěla bych, ale…“ a už máme tisíce důvodů, proč ne. Mně stačí pouhé CHCI k tomu, abych se do toho pustila. Vůbec přece nemusím hledat důvody k tomu, proč to chci. Uvnitř mě – jakési mé vnitřní já – přece ví, co chci a že ta touha je tak silná, že mě k cíli dovede. Stejně tak jsem potom pokračovala ve studiu vysoké školy. Její ukončení jsem si nadělila ke čtyřicátinám, a to už jsem byla šťastnou matkou dvou dětí. A zase se všichni mysleli, že to nepůjde. A ono to šlo.
A pak jsem si řekla, že chci být tajemnice. Neměla jsem žádný důvod, který bych komukoli mohla říct pro tuto touhu. Stačilo chtít. Bez důvodů. Bez podmínek. Bez odkladů, že až od zítra. Ale hned. Hned to samozřejmě nešlo. Ale hned jsem pro získání takové práce začala něco dělat. Malými krůčky vpřed. Jasný cíl. Často si totiž dáváme cíle, které jsou málo konkrétní – získat vyšší post a vlastně nevíme ani jaký, zhubnout, ale nemáme plán o kolik, za jak dlouho a co pro to uděláme. A pořád běháme v kruhu, stále ten cíl odkládáme na jindy. A z jindy už je téměř nikdy.
A stejně tak jsem se rozhodla, že neztloustnu. Nepotřebovala jsem hledat výmluvy, že v tomto věku nejde neztloustnout. Dennodenně přemýšlím nad tím, co jím a jak často jím, ale také od té své šťastné čtyřicítky cvičím jógu. A někteří mi říkají pružinko, protože jsem ohebnější než někteří náctiletí.
Kdybychom všichni při narození dostali informaci, kolik času nám do konce života zbývá, nezabývali bychom se tolik myšlenkami, proč to nejde, ale užívali bychom si času, který nám byl dán s myšlenkou toho, že jednoho dne, a přesně určeného dne, život skončí a že si ho opravdu chceme užít do poslední vteřiny. A přitom je to jen v našich hlavách. Jak zpívá Petr Janda „taky jsem se narodil bos“. Často je samozřejmě náš život o zdrojích, které už máme dány a které nám ulehčí cestu k cíli. Ale mnohdy stačí jenom ten náš vnitřní hlas, který nám říká, že to CHCEME a je to tak správně. Jsem toho skvělým příkladem. Mám, co chci, a neměla jsem o mnoho víc, než měli jiní. Snad je to tím, že mám slovo CHCI v hlavě. Opakujte si ho stále! Neříkejte si „nechci“ nebo „chtěl bych, ale…“. Ani neposlouchejte ty, kteří Vám říkají, že na to nemáte, nebo Vás přesvědčuji, že to ani nechcete. Žijeme teď a tady. Slovy Winstona Churchilla:
„Jsem si jist, že jsme pány svého osudu, že naše úkoly, jež před námi leží, nejsou nad naše síly, a že žádná dřina a úsilí nejsou větší, než můžeme snést. Dokud věříme tomu, co děláme a dokud máme nezdolnou vůli vítězit, vítězství je naše.“

Publikováno v časopisu Nevšedník 1/2020 (ke stažení zde…).

Máš „áčko“!!! Pod tímto slovem, zkratkou, písmenem, …, ať už to nazveme, jak chceme, si každý z nás představí něco jiného. Milovníci přírodního ubytování malý stan ve tvaru písmene A, majitelé prodejny malou reklamu, která je postavena před obchodem a láká klienty k návštěvě obchodu. Zaměstnanci je pak jasné, že má neomluvenou absenci. Nás zajímá situace poslední – A jako absence.

Hned se mi vybaví několik úsměvných historek z praxe. Ráno kráčím směrem k úřadu a potkávám kolegu, z jehož vyděšeného pohledu je jasné, že je něco špatně. Hlásí: „Jéééé, já jsem si zapomněl cvaknout!“ Jaká náhoda! Žádná náhoda – reálná situace, neboť jako jeho nadřízená přicházím do práce v neobvyklou brzkou ranní hodinu a bylo málo pravděpodobné, že se potkáme. Ráno už na mě čeká kolegyně vedoucí a hlásí, že ráno našla na svém stole vzkaz od podřízené, že si bere dovolenou. Má vypnutý mobilní telefon a zrovna se opaluje na Kanárských ostrovech. Na dovolenou ale nemá nárok, neboť se jí nepodařilo v letošním roce odpracovat alespoň 60 dní, a to už je začátek září a rok se chýlí ke konci. Požadavek na konání práce pro zaměstnavatele v počtu alespoň 60 dní, aby vznikl nárok na dovolenou, je zakotven v ust. § 212 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákoník práce).

Bilancuji nad tím, o jak závažné porušení povinností zaměstnance se jedná. Abych byla úplně přesná – o jak závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci se jedná? Ale říkejme tomu, jak chceme – pracovní kázeň, pracovní povinnosti – jde o totéž. Narušení legitimního očekávání zaměstnavatele, které směřuje směrem k zaměstnanci. Intenzita porušení může mít různé stupně dle zákoníku práce:
1. méně závažné

2. závažné

3. porušení zvlášť hrubým způsobem

Zatímco porušení povinností je vcelku lehce popsatelné, definovatelné, pak intenzita a její stupně jsou pojmy velmi neurčité (neurčitá hypotéza normy) a podobu jim dává sám život (nebo i třeba soud). A je to dobře. Jistě si dokážeme všichni přestavit, že pokud přijde do zaměstnání uklízečka pod mírným vlivem alkoholu, nebude závažnost jejího činu a porušení ust. § 106 odst. 4 písm. e) zákoníku práce tak závažné, jako když se v takovém mírném opojení dostaví do zaměstnání řidič autobusu.
Ale zpět k našim „ačkařům“. Nakolik je tedy absence v zaměstnání závažná? Jedno áčko, dvě, tři nebo kolik musí být, abyste s klidným svědomím jako zaměstnavatel mohli říci, že právě tato absence je závažná a lze dát zaměstnanci výpověď pro závažné porušení povinností dle ust. § 52 písm. g) zákoníku práce? Jestli očekáváte jasnou odpověď typu: jeden den absence se rovná závažné porušení, tak se ho nedočkáte! Jak jsem zmiňovala, zákoník práce na tuto otázku odpověď neposkytuje. Soudní judikatura pak ano. Díky pestrobarevnosti každodenního života se ale málokdy stane, že právě Vaše situace, kterou jako zaměstnavatel či zaměstnanec řešíte, bude úplně totožná s tou, kterou řešil soud a pak je rozhřešení ve hvězdách (lépe řečeno v rukou příslušných soudců).

Začneme od nejintenzivnějšího porušení – zvlášť hrubým způsobem s důsledkem nejhorším – okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem dle ust. § 55 zákoníku práce. A jak je psáno v mnoha soudních rozsudcích, má se používat mimořádně a v případě, kdy nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále (tedy například po dobu dvouměsíční výpovědní lhůty v případě „běžné“ výpovědi) zaměstnával. Takto například posoudil Nejvyšší soud případ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.10.2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011) z roku 2009, kdy zaměstnanec se dne 10.04.2009 sice na začátku pracovní doby dostavil na pracoviště a vyznačil v souladu s interními předpisy svůj příchod do zaměstnání, vzápětí však pracoviště opustil a zbytek pracovní doby strávil mimo své pracoviště a zabýval se vlastními soukromými záležitostmi. Krátce před koncem pracovní doby se navrátil na pracoviště a vyznačil svůj odchod tak, jako by celou pracovní dobu strávil na pracovišti výkonem sjednané práce. Zde soud vyslovil důležitý závěr, který lze volně shrnout do následujícího závěru: Útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.) nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy  zákoníku práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (právní věta k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.10.2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011. In Codexis, právní informační systém © 2018 Atlas consulting, spol. s r. o.  [citováno dne 10.09.2019]. )

Míra ostatních intenzit – méně závažné a závažné je pak stejně obtížná a s neurčitým obsahem. Jedinou jistotou v nejistém právním prostředí je pravidlo „třikrát a dost“. Co znamená? Soustavné porušování se skládá podle judikatury alespoň ze tří jednotlivých porušení povinnosti. Nemusí přitom jít o porušování stejné povinnosti.  Obecně judikatura uvádí, že jedno porušení musí navazovat na druhé tak, aby bylo zřejmé, že jde o sled porušení, a nikoliv o ojedinělé porušení. V praxi by tak odstup mezi jednotlivými porušeními měl být nanejvýš v řádu několika týdnů, v důvodných případech měsíců.
A tak intenzita porušení je stále velkým otazníkem, řečí právníků neurčitou hypotézou určité normy, tedy pravidla chování. Jediná jistota přece jen ale je – přestože soud není vázán názorem zaměstnavatele ve vztahu k intenzitě porušení pracovních povinností, nemůže sám intenzitu porušení pracovních povinností posoudit přísněji, než ji definoval zaměstnavatel, a to z toho důvodu, že „soud nemůže zaměstnavateli ´vnucovat´, zda vůbec a proč chce se zaměstnancem pracovní poměr rozvázat… Je totiž zcela na vůli zaměstnavatele, zda i při splnění všech předpokladů pro rozvázání pracovního poměru jednostranným úkonem zaměstnavatele k takovému kroku přistoupí či nikoli.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2015, sp. zn. 21 Cdo 4596/2014).

Publikováno v časopise Nevšedník 3/2019.

Originály, stejnopisy, opisy, …, falzifikáty

Kde jsou ty časy, kdy existoval pouze originál dokumentu?! Byla doba, kdy jsme zvažovali, zdali z něj pořídíme kopii, protože na celém úřadu byla jedna kopírka a vyhotovení kopie byl vcelku drahý luxus. Dnes už známe nejen originál a kopii, ale přibylo nám mnoho dalších pojmů: ověřená kopie, prostá kopie, stejnopis, prvopis, prvopis stejnopisu, druhopis stejnopisu, …, a kdo se v tom má vyznat? Tehdejší kopírka je už dnes docela směšná krabice neuvěřitelných rozměrů a slouží jako docela dobrý stolek pod květináč.

Každý má mobilní zařízení s fotoaparátem pořizujícím fotografie v super rozlišení, tablet, notebook, tiskárnu, skener a kdoví co ještě. To, co bylo dříve pouhé sci-fi, je nyní součástí každodenní praxe. Co ovšem stále zůstává stejné, je skutečnost, že originál je vždy pouze jeden, a to je nezpochybnitelný fakt. Váhat ovšem můžeme, která z listin před Vámi je tím originálem.

A je to vůbec důležité? Je přece jedno, jestli kamarádce pošlu poštou dopis se svým podpisem nebo ji pošlu tentýž text e-mailem. Jde přece o obsah a ne o formu… Nebo? Ale co když ji chci poslat smlouvu na prodej svého osobního automobilu? Můžu ji poslat e-mail a spokojit se s pouhým: „Ok, souhlasím!“ Samozřejmě můžu, neboť není-li žalobce, pak není ani soudce.

Pak ale přijde žalobce. S kamenným pohledem můžu říct kamarádce, že e-mail kvetinka@seznam.cz není můj a automobil jsem jí nikdy neprodala. Kamarádka má ponaučení, které se právním jazykem dá vyjádřit takto: Činím-li důležitý právní úkon, tento vyžaduje písemnou formu a přítomnost mého podpisu, v ideálním případě vlastnoručního podpisu. Jenže žijeme v elektronické době a snažíme se všechno zjednodušit, zrychlit, tedy elektronizovat, digitalizovat… Takže i citovanou smlouvu můžeme uzavřít elektronicky, ale měli bychom být držiteli elektronického podpisu, který nám zaručí, že nebudou pochybnosti o naší identitě, případně o dalších faktorech jako je neporušenost obsahu dokumentu (ale to už jsme trochu v jiném oboru).

Stále existuje mnoho lidí, kteří vytvoří dokument, vloží do něj naskenovaný podpis nebo dokument vlastnoručně podepíší, naskenují a v domnění, že vytvořili dokonalý elektronický dokument nebo dokonce originál, ho pouští do víru virtuálního světa. A ejhle. Nějaký šikula z něj vyjme Váš podpis a vloží do něj sken jiného podpisu a z projevu Vaší zcela originální vůle, je vůle někoho jiného, nerozeznatelná od Vašeho „originálu“.

A většina z nás si myslí, že originál rozezná. Že opak je pravdou, dokázal soudní znalec Jiří Závora, který provedl se svými kolegy z Ústavu forenzních disciplín malý test. Ovšem malý co do rozsahu, ale velký co do významu. Navštívil se svými kolegy 66 kontaktních míst s falešným dlužním úpisem a celých 51 míst provedlo ověření této listiny, čímž potvrdili, že ověřili originál. Jinak řečeno: 77 % úředníků a notářů nerozpoznalo sken podpisu na listině a ověřili ji jako originál. Asi si teď říkáte, jak to má asi tak úředník poznat a co může udělat, když má pochybnost? V druhé části otázky je odpověď jasná. Zákon o ověřování[1] říká ve svém ust. § 9 písm. h), že vidimace (tedy ověření shody kopie s listinou) se mimo jiné neprovede, není-li zřejmé, že se jedná o prvopis. V tomto případě, má-li úředník pochybnost, je povinen provedení vidimace odmítnout. Dále by měl podle téhož ustanovení odmítnout ověření listiny, ve které jsou změny, doplňky, vsuvky nebo škrty, které by mohly zeslabit věrohodnost ověřovaného dokumentu.

Více ve videu na www.seznamzpravy.cz/clanek/overeni-padelku-v-cesku-urednice-mela-pochybnost-
tak-si-vzala-lupu-a-rekla-uz-to-vidim-je-to-prave-67028

Na první část otázky, jak má úředník poznat, že se nejedná o originál, je odpověď už složitější. Někdy těžko. Některé falzifikáty jsou opravdu rafinované. Obezřetnost je na místě. A to nejen, pokud jsem úředníkem, ale i jako běžný člověk. Nedávno se mi stalo, že jsem odesílala datovou schránkou výpověď pojistné smlouvy. Dokument byl uložen ve formátu PDF a díky odeslání z datové schránky jsem identifikovatelná, tudíž není nutné, aby dokument byl vlastnoručně podepsán. I přesto mi pracovnice pojišťovny volala, ať e-mailem pošlu předmětný dokument s naskenovaným podpisem. Odmítla jsem.

Vám by se líbilo, kdy si Váš podpis kdokoli naskenoval do libovolného dokumentu? Mně ne. Proto nikomu svůj naskenovaný podpis neposílám. Vlastnoruční podpis vždy znamenal – a stále doufám, že znamená – že vezmu pero a podepíši se na papír. Elektronický podpis je zase jedinečná kombinace čísel. Nic mezi tím není. Neexistuje nic mezi analogovým a digitálním dokumentem. Nemá pak žádnou právní sílu a způsobuje to závažné problémy, které často řeší naše i tak přetížené soudy.

V případě některých listin se v současnosti zase vracíme zpět do doby, kdy kopie originálu nebyla možná – obsahují totiž různé ochranné prvky, a to z jednoho prostého důvodu – aby se z nich kopie nevytvářely, neboť jedinečnost takové listiny je nenahraditelná kopií. Samozřejmě se jedná zejména o veřejné listiny opatřené plastickým razítkem, hologramem, ale dokonce i takovými ochranným prvky, které nejsou na prvopisu viditelné a objeví se až na kopii (např. černý pruh).

Nevím, jak Vy, ale já si originálu vážím a nevytvářím nic, co by ohrožovalo jeho jedinečnost. Stejnopisy ano, jsou nutné. Ale ke stejnopisu stačí připsat doložku v. r. značící, že obsah dokumentu je totožný s prvopisem a že někde existuje originál s mým vlastnoručním podpisem. Vždyť je to stejné jako s originalitou u lidí, u žen zvláště. Která z nás by se chtěla potkat se ženou, která bude cíleně mít účes jako Vy, šaty jako Vy, lodičky jako Vy, jednoduše úmyslný falešný originál?

[1] Zákon č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů (zákon o ověřování), ve znění pozdějších předpisů.

Publikováno v časopisu Nevšedník č. 1/2019. Dostupné z http://www.akademie-vzdelavani.cz/galerie-informaci/nevsednik.html