V předchozím čísle Moderní obce jsme se seznámili s částí novely zákona, který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2024, a to s částí zákona č. 418/2023 Sb. (dále jen novela), který se mění mimo jiné i zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o obcích). Zopakujme si, že změny v novele můžeme rozdělit do několika okruhů:

1. odměňování
2. působnost orgánů obce
3. spolupráce mezi obcemi
4. přenos působnosti
5. činnost obce v různých krizových situacích a při mimořádných událostech
6. ostatní změny

Okruh v bodě 6 a 5 jsme si představili v minulém čísle a nyní probereme ostatní okruhy.

V rámci čtvrtého okruhu změn – přenos působnosti, dochází k upřesnění § 65 a § 65a, v souvislosti s nimi pak § 66d. K těmto změnám postačí stručně říci následující:

• pokud nevykonává orgán obce přenesenou působnost v základním rozsahu (či její část), rozhodne krajský úřad o tom, že ji bude vykonávat pověřený obecní úřad, do jehož správního obvodu obec náleží. Dále je upřesněno, pokud je obec současně pověřeným obecním úřadem, bude působnost vykonávat jiný pověřený obecní úřad v rámci správního obvodu.
• pokud nevykonává orgán obce přenesenou působnost v rozsahu pověřeného obecního úřadu (či její část), rozhodne Ministerstvo vnitra o tom, že ji bude vykonávat obecní úřad obce s rozšířenou působností, do jehož správního obvodu obec náleží. Dále je upřesněno, pokud je obec současně obcí s rozšířenou působností, bude působnost vykonávat jiný obecní úřad obce s rozšířenou působností.
• pokud nevykonává orgán obce přenesenou působnost v rozsahu obce s rozšířenou působností (či její část), rozhodne Ministerstvo vnitra o tom, že ji bude vykonávat jiný obecní úřad obce s rozšířenou působností.

U třetího okruhu – spolupráce mezi obcemi je zrušen název dobrovolný svazek obcí a je nahrazen názvem svazek obcí. Ustanovení týkající se svazku obcí jsou obsažena zejména v § 49 a § 50. Účel svazků obcí je totožný s účelem původních dobrovolných svazků obcí. V rámci novelizovaného § 49 je upřesněn obsah sbírky listin a podávání návrhů na zápis změn.

V souvislosti s těmito změnami v názvosloví svazků obcí byl zaveden nový typ svazku obcí, a to společenství obcí. Zcela nový institut byl přidán za § 53 a najdete ho v § 53a až § 53f zákona o obcích. Společenství obcí mohou vznikat v rámci jednoho správního obvodu obce s rozšířenou působností a nabytí tohoto postavení je limitováno:

• minimálním počtem členských obcí
• počtem existujících společenství v rámci správního obvodu obce s rozšířenou působností.

Předmět činnosti společenství je oproti svazku obcí širší minimálně o další nový institut, který je pracovně nazván jako létající úředník (§ 53e zákona o obcích). Institut létajícího úředníka shledávám ještě v některých ohledech jako problematický z pohledu nastavené právní úpravy. Společenství obcí může zaměstnat fyzickou osobu k výkonu správních činností. Zákon se odkazuje na zákonnou definici správních činností dle § 2 odst. 3 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o úřednících). Dále pak v kontextu postavení tohoto zaměstnance nutno vzít v potaz odst. 3 stejného paragrafu, že létající úředník má postavení úředníka územních samosprávných celků. Účelem tohoto výkladu není pojednání o výkladu neurčitých pojmů jako správní činnosti v návaznosti na to, který zaměstnanec je úředník a které činnosti, jež územní samosprávný celek vykonává, jsou těmi správními. Důležité je, že se bude jednat o osobu v postavení úředníka, a tudíž jeho pracovněprávní souvislosti budou řešeny postupem dle zákona o úřednících.

Létající úředník může vykonávat jen tu přenesenou působnost, kterou vykonávají všechny obecní úřady. Tato věta nám přináší do praxe ovšem mnoho nejasností. Ač zákonodárce v úvodu říká, že lze létajícího úředníka zaměstnat k výkonu správních činností, později (§ 53a odst. 2 zákona o obcích) tyto činnosti zužuje pouze na přenesenou působnost, a také na přenesenou působnost, jež vykonávají všechny obecní úřady. Z dikce ustanovení není zřejmé, je-li míněno obecní úřady všech členských obcí nebo obecní úřady v celém správním obvodu. V kontextu § 61 odst. 1 písm. a) zákona o obcích bylo tedy zřejmě zákonodárcem myšleno (ale není vyjádřeno), že se jedná o základní rozsah přenesené působnosti. Jedná se například o výkon správy daní a poplatků, evidence obyvatel, přestupková agenda v rozsahu vykonávaném obcí se základním pověřením. Vyjmuta z možnosti přenosu na létajícího úředníka je volební agenda.

Zaměstnanec společenství obcí plní úkoly, které mu ukládá tajemník obecního úřadu. V tomto bodě je pochybnost o tom, kterého obecního úřadu. Zákonodárce měl zřejmě na mysli (ale nevyjádřil jasně), že se bude jednat o tajemníka obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Mohou ale nastat varianty, která nám toto ustanovení zkomplikují. A to nejen toto, tajemník obecního úřadu kromě toho, že má létajícímu úředníkovi ukládat úkoly, má právo mu také určovat povinnosti, z čehož plyne mnoho dalších případných oprávnění tajemníka – vytýkat zaměstnanci porušování povinností vztahujících se k vykonávané práci, navrhovat další opatření, která plynou z porušování povinností (výpověď apod.), kontrolovat plnění úkolů atd.  Byť je v novém ustanovení § 53e odst. 3 zákona o obcích řečeno, že ostatní úkoly plní společenství, tak prolínání různých pravomocí v rámci několika organizací, které na sebe mají návaznost, je nežádoucí. V tomto kontextu se jedná zatím pouze o otázky, protože ustanovení jsou příliš obecná.

Vraťme se ale zpět k možným komplikacím:

• V rámci společenství obcí bude více tajemníků obecních úřadů. Obligatorně je totiž pozice tajemníka zřízena v obcích s rozšířenou působností a v obcích s pověřeným obecním úřadem, fakultativně v obcích se základním pověřením. Může se tak stát, že v rámci společenství obcí bude zřízena funkce tajemníka obecního úřadu u více obecních úřadů. Pro praxi doporučuji v tomto případě, aby se společenství obce výslovně dohodlo, který tajemník obecního úřadu bude úkoly a povinnosti létajícímu úředníkovi ukládat a nespoléhalo se pouze na to, že zákon říká, že tajemník obecního úřad s tím, že zákonodárce zřejmě myslel, že tajemník obecního úřadu obce s rozšířenou působností.
• Může dojít i k situaci, že obec s rozšířenou působností nebude členem společenství obcí a v rámci členské základny nebude v obecních úřadech žádný tajemník. V tomto případě úplně absentuje zákonné pravidlo, kde bude úkoly a povinnosti tajemníka obecního úřadu plnit a domnívám se, že je nelze bez dalšího přenést např. na předsedu společenství obcí.

Druhou oblastí jsou změny v působnosti orgánů obce. Zde je upřesněn § 84 odst. 1 písm. b), kdy do části schvalování rozpočtových plánů je přidán střednědobý výhled rozpočtu obce, jež je obligatorní součástí rozpočtových plánů obce v souladu se zákonem č. 23/2017 Sb., o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, ve znění pozdějších předpisů. Dále je výrazně novelizována další vyhrazená pravomoc zastupitelstva obce v oblasti různých majetkoprávních úkonů (§ 85 zákona o obcích). Změna se týká navýšení limitů, od kterých rozhoduje zastupitelstvo obce. Rozdělit je můžeme do dvou základních skupiny:

• limit 250.000 Kč pro poskytování nenávratných i návratných finančních výpomocí
• limit 100.000 Kč pro ostatní plnění poskytovaná obcí (např. dary, prominutí dluhu, zástava movitých věcí, postoupení pohledávky atd.).

Upravena je i pravomoc rady obce daná § 102 odst. 2 písm. g), kdy obligatorní podmínkou pro jmenování a odvolání vedoucího odboru obecního úřadu je návrh tajemníka. Absence návrhu tajemníka způsobuje neplatnost tohoto úkonu.

S vděčností je přivítána změna § 95 odst. 2 a § 101 odst. 4 zákona o obcích, kdy lhůta pro vyhotovení zápisu z jednání zastupitelstva obce, ale i rady obce je prodloužena na 15 dní.

Do § 100 zákona o obcích je novelou doplněno, že pravomoci rady obce v případě poklesu počtu členů pod 5 vykonává zastupitelstvo obce, a to pouze do doplnění počtu členů zpět na alespoň 5. Zastupitelstvo obce má pravomoc svěřit pravomoci dané radě obce § 102 odst. 2 a 3 – kromě nařízení obce – starostovi obce. Svěřit může starostovi i část těchto pravomocí. Odstavec 2 stejného paragrafu pak řeší případ, kdy poklesne počet členů zastupitelstva obce pod 11 a nelze zastupitelstvo obce doplnit z řad náhradníků. V takovém případě končí i činnost rady obce, a to 30. dnem po uprázdnění mandátu. Pak se postupuje podle § 102 odst. 4 ve věci svěření pravomocí – část přísluší zastupitelstvu obce a část starostovi.

Několik změn je dáno i pro tzv. volební mezidobí (období od skončení volebního období jednoho zastupitelstva obce do ustanovení orgánů obce v rámci nového zastupitelstva obce). Nově se za zvolení rady obce považuje situace, kdy je zvolen nadpoloviční počet členů, ale současně musí být zvolen starosta či místostarosta.  Nově platí, že dosavadní starosta v obci, kde je rada volena, je povinen vykonávat své pravomoci starosty až do doby, kdy je zvolena rada (původně ji vykonával do zvolení starosty či místostarosty).

Závěrem se stručně zastavíme u odměn členům zastupitelstva obce. V rámci novely je mimo jiné nová příloha k zákonu o obcích, kde jsou uvedeny v rámci 11 velikostních kategorií a různých skupin členů zastupitelstva obce koeficienty, jimž se násobí základna. Základna je obecně průměrná hrubá měsíční nominální mzda na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství dosažená za první pololetí předchozího kalendářního roku. Základna pro výpočet pro rok 2024 je zveřejněna Českým statistickým úřadem a činí 42.249 Kč a dána sdělením Ministerstva vnitra publikovaným pod č. 419/2023 Sb. Každoročně zveřejňuje Ministerstvo vnitra tuto částku závěrem roku ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv sdělením. V rámci odměňování došlo k další změně: v případě, že v jednom dni končí člen zastupitelstva obce v jedné funkci a je zvolen do nové funkce, náleží mu v ten den pouze jedna z odměn, a to ta vyšší. V rámci mimořádných odměn pro členy zastupitelstva obce, jež se blíží odměnám pro zaměstnance v kontextu § 134 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, došlo k upřesnění maximálních částek vyplacených v rámci jednoho roku. Upřesněny byl i nárok na odchodné člena zastupitelstva obce dle § 77 odst. 4 zákona o obcích a lhůta pro výplatu odchodného daná § 78 odst. 2 zákona o obcích. V rámci různých jiných nároků přiznávaných pro členy zastupitelstva obce je novelizován § 80 odst. 1 písm. e), kdy příspěvek na penzijní připojištění se státním příspěvkem, doplňkové penzijní spoření nebo životní pojištění může obec poskytnout i neuvolněnému členu zastupitelstva obce. Poslední změnou týkající se odměňování členů zastupitelstva obce je změna v poskytování náhrad za nevyčerpanou dovolenou při ukončení výkonu funkce (srovnej § 81a zákona o obcích). Nově se náhrada poskytuje obligatorně bez ohledu na původní postavení člena zastupitelstva obce (pracovněprávní vztah či podnikatelská činnost).

Mohlo by se zdát, že touto velkou novelou zákona jsou odstraněny všechny rozporuplné záležitosti, jež tíží praxi. Úplně tomu tak ovšem není. De lege ferenda by praxe uvítala například upřesnění označení výsledku hlasování orgánů obce v případě, že s ním neprojeví souhlas nadpoloviční většina. Dle výkladu výsledek znamená, že usnesení nevzniklo. Což v praxi činí problém, že se o dané věci hlasuje na dalších zasedání znovu. Po vzoru ústavodárných činitelů bychom mohli jednoduše říct, že návrh není přijat. V případě, že poslanci pro určitý návrh zákona nezvednou ruku v dostatečné počtu, zákon není přijat, nikoli že usnesení není přijato. Z dalších inspirativních institutů k případné budoucí změně je označení funkce tajemníka obecního úřadu. Pojem tajemník v současnosti neodpovídá podstatě tohoto pojmu a roli, kterou tajemník v rámci obecního úřadu vykonává. Rejzkův etymologický slovník[1] uvádí, že slovo tajemník pochází ze středolatinského secretarius, což znamená sekretář a od latinského sēcrētum, což je tajemství. Jedná se tedy, dle slovníku, o zaměstnance, který je zasvěcen do tajemství. Postavení tajemníka má v mnohém ale jiný směr – plní dokonce úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele vůči zaměstnancům obce zařazeným do obecního úřadu. Do budoucna i tato témata budou, doufejme, aktuální.

---

[1] REJZEK J.: Český etymologický slovník. Leda. 2012. První vydání. 752 s. ISBN 978-80-7335-296-7

Publikováno v časopisu Moderní obec č. 3

Dnem 1. ledna 2024 nabyl účinnosti nový zákon č. 418/2023 Sb. (dále jen novela), kterým se mění mimo jiné i zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o obcích). V souvislostí s novelou se mluví nejvíce o změnách v odměňování členů zastupitelstev obcí. Skutečně novela obsahuje z velké části právě změny ve stávajícím odměňování členů zastupitelstev obcí, za kterým udělal v květnu loňského roku tlustou čáru Ústavní soud[1]. Většinu ustanovení zákona o obcích, která se týkala odměňování, ale také nařízení vlády č. 318/2017 Sb., o výši odměn členů zastupitelstev územních samosprávných celků, Ústavní soud zrušil. A protože k odměňování bude mnoho návodů, článků a výkladů, zaměříme se v článku spíše na ostatní změny, které ve světle změn v odměňování členů zastupitelstva obcí trochu mizí, ale nejsou o nic míň důležité.

Změny v novele můžeme rozdělit do několika okruhů a podle těchto okruhů bude dále řazen výklad:

1. odměňování
2. působnost orgánů obce
3. spolupráce mezi obcemi
4. přenos působnosti
5. činnost obce v různých krizových situacích a při mimořádných událostech
6. ostatní změny

V první části článku si představíme okruh v bodě 5 a 6 a v druhé části v příštím čísle si představíme ostatní okruhy změn.

Začneme u okruhu šestého – ostatní změny. Drobné úpravy doznal § 26 zákona o obcích, kdy obci odpadá povinnost, aby o uzavření dohody o změně hranic, při které nedochází ke sloučení obcí, připojení obce nebo oddělení části obce, informovala Ministerstvo financí a finanční úřad. Nadále zůstává povinnost, aby obec informovala o uzavření dohody Český úřad zeměměřičský a katastrální a příslušný katastrální úřad. V souvislosti s tím byl částečně změněn § 26a zákona o obcích, který se týká změny hranic obcí, kdy z moci úřední o změně, v případě, že se obce nedohodnou, rozhodne Ministerstvo vnitra. Nově už není povinností Ministerstva vnitra zaslat své pravomocné rozhodnutí v této věci Českému statistickému úřadu. Stejně jako v předchozí situaci, zůstává povinnost zaslat opis svého pravomocného rozhodnutí Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu a příslušnému katastrálnímu úřadu.

U šestého okruhu – ostatních změn jsou dále změny v možnostech utajení informací v rámci nabytí různých věcí. Od 1. září 2017 bylo v zákoně o obcích zavedené pravidlo, které obci umožňovalo, aby nezveřejňovala usnesení týkající se nabytí věci v dražbě, ve veřejné soutěži o nejvhodnější nabídku nebo o jejím nabytí jiným obdobným způsobem, a to až do ukončení soutěže či dražby. Dále bylo stanoveno, že se usnesení neposkytne ani podle zákona o obcích, ale ani podle jiného zákona [2]. Zákon tedy v této době umožnil znepřístupnit pouze usnesení v této věci, nikoli jakékoli další informace, což v praxi činilo potíže. Z výše uvedených důvodů byl text zákona upřesněn ve smyslu, že obec může znepřístupnit jakoukoli informaci, nikoli pouze usnesení příslušného orgánu. Podmínkou znepřístupnění je, že je reálná obava znevýhodnění obce oproti jiným zájemcům. Poslední změnou ostatních úprav je úprava části zákona o obcích, jež stanovuje pravidla dozoru a kontroly. V rámci dozoru jsou změněny § 123 až § 126. Obci odpadá nově povinnost při výzvě dozorujícího orgánu k nápravě právních předpisů odesílat společně s informací o nápravě samotný právní předpis, neboť ten je v souvislosti s novou právní úpravou informačního systému Sbírky právních předpisů územních samosprávných celků a některých správních úřadů veřejný. Dále pak má obec nově právo sdělit dozorujícímu orgánu (Ministerstvo vnitra či krajský úřad), že nápravu dle výzvy nezjedná. Týká se to nejen nápravy právních předpisů, ale i jiných opatření, rozhodnutí a usnesení, a to jak v samostatné, tak i v přenesené působnosti. Nově jsou upraveny dále v § 129a zákona o obcích pravidla pro kontrolu:

• Obec je povinna zajistit nápravu nedostatků zjištěných kontrolou výkonu samostatné působnosti.
• Požádá-li obec o doporučení opatření k nápravě nedostatků zjištěných kontrolou, uvede kontrolující tato doporučení v protokolu o kontrole.
• Starosta, popřípadě jím pověřený zástupce, seznámí s protokolem o kontrole zastupitelstvo obce na jeho nejbližším zasedání konaném po ukončení kontroly. V případě, že byl kontrolou shledán nezákonný postup obce, přijme obec opatření k nápravě zjištěných nedostatků a opatření k zamezení opakování kontrolou zjištěných nedostatků.
• Informaci o přijatých nápravných opatřeních obec vyvěsí na úřední desce obecního úřadu po dobu nejméně 15 dnů.
• Obec informuje Ministerstvo vnitra o splnění povinností stanovených výše.

Pátá oblast změn se týká činnosti obce v době mimořádných událostí či krizových stavů. Novela se dotkla § 89, § 90, § 92 a § 103a. Zkušenost z doby covidové dovedla zákonodárce k přijetí pravidel pro stavění běhu lhůt v případě, kdy je na území obce vyhlášen krizový stav, mimořádné opatření při epidemii nebo nebezpečí jejího vzniku nebo mimořádné veterinární opatření. V takovém případě neběží lhůta pro svolání zasedání zastupitelstva obce (ani obecná tříměsíční, ani mimořádná lhůta daná starostovi obce v případě, že o svolání zasedání požádá část členů zastupitelstva obce), ani neběží lhůta pro rozpuštění zastupitelstva obce Ministerstvem vnitra (pokud se nesejde po dobu 6 měsíců). V případě výše uvedených krizových stavů a mimořádných událostí může starosta obce rozhodovat ve věcech samostatné působnosti, které nejsou svěřeny jinému orgánu, namísto rady obce – tedy v oblasti tzv. zbytkové pravomoci rady obce dle § 102 odst. 3. Stejně tak, pokud si tuto pravomoc vyhradilo zastupitelstvo obce, tak i místo zastupitelstva obce rozhoduje starosta obce. V případě, že tyto pravomoci byly svěřeny některému z odborů či úseků obecního úřadu, tak v tomto případě nemůže starosta rozhodnout, neboť obecní úřad je funkční i v době krizových stavů a mimořádných událostí a není mu jednání (rozhodování) znemožněno. Nově jsou zakotvena pravidla pro distanční jednání zastupitelstva obce i rady obce s podmínkou, že konkrétní pravidla musí obsahovat jednací řád dotčeného orgánu.

Ostatní změny budou představeny v dalším čísle Moderní obce.

Publikováno v časopisu Moderní obec č. 2.

---

[1] Nález Ústavního soudu ze dne 9. května 2023, sp. zn. Pl. ÚS 22/22, uveřejněný ve Sbírce zákonů pod číslem 160/2023 Sb

[2] Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů

Ač v právním řádu existuje definice pojmu úředník, jedná se o definici obsahující z pohledu právní teorie neurčitý pojem (správní činnost) a kvůli (nebo díky) němu vyvolává mnoho otázek a nejednotnou praxi územních samosprávných celků při zařazování zaměstnance.  Někteří volají po úpravě zákona o úřednících[1] a někteří vyřeší jakousi nejistotu či nejednotnost tím, že jako úředníky označují všechny zaměstnance, kteří jsou v úřadu územního samosprávného celku zařazeni.

Cílem této úvahy není dát čtenáři seznam činností, které jsou právě těmi správními (kdyby to bylo možné, učinil by tak přece zákonodárce), ale spíše ho naučit pohlédnout na tyto pojmy co nejdůsledněji, pochopit jejich význam tak, aby v konkrétních podmínkách územního samosprávného celku byl schopen rozhodnout, která pozice bude „úřednická“ a která nikoli. Na důležité pojmy pohlédneme i v kontextu stávající soudní judikatury, neboť i ta nám formuje pohled na pojem úředník. Začněme ale výchozími tezemi, než se pustíme do jejich rozboru.

Pojem úředník je definován v § 2 odst. 4 zákona o úřednících¹:

Úředníkem se pro účely tohoto zákona rozumí zaměstnanec územního samosprávného celku podílející se na výkonu správních činností zařazený do obecního úřadu, do městského úřadu, do magistrátu statutárního města nebo do magistrátu územně členěného statutárního města, do úřadu městského obvodu nebo úřadu městské části územně členěného statutárního města, do krajského úřadu, do Magistrátu hlavního města Prahy nebo do úřadu městské části hlavního města Prahy.

Jedná se o pozitivní vymezení pojmu. Explicitně jsou v této definici obsaženy dvě důležité podmínky:

• Zaměstnanec je zařazený do obecního úřadu[2]
• Zaměstnanec se podílí na výkonu správních činností.

Zdánlivě jednoduchá podmínka, že se jedná o zaměstnance zařazeného do obecního úřadu, je rovněž složitější, než se zdá, neboť mnoho souvislostí najdeme v jiné části zákona o úřednících. Čtenář by si mohl říci, že může tuto podmínku obejít tím, že zaměstnance jednoduše do obecního úřadu nezařadí a pak může správní činnosti vykonávat zaměstnanec mimo obecní úřad. Případně zaměstná takového zaměstnance na některou z dohod mimo pracovní poměr a rovněž se vyhne tomu, aby zaměstnanec byl úředníkem. Takový postup je nepřípustný. Úředník (tedy někdo, kdo se podílí na výkonu správních činností) může být zaměstnaný pouze v pracovním poměru (tzn. v poměru, jež vzniká pouze na základě pracovní smlouvy či jmenování), nikoli zaměstnaný na základě některé z dohod vykonávaných mimo pracovní poměr dle části třetí zákoníku práce[3], což je zmíněno na několika místech zákona o úřednících (srovnej § 1 odst. 1, nadpis hlavy II a § 4 odst. 3). Z odrážky první tedy dle platných právních předpisů plyne jednoznačný závěr: má-li být některý za zaměstnanců úředníkem, pak musí být zařazený do obecního úřadu a práci vykonávat na základě pracovní smlouvy či jmenování. Tento závěr potvrzuje i soudní praxe[4].

Odrážka druhá je ještě složitější než ta první, ale ne neřešitelná. Nelze ovšem vyjít pouze ze stručné definice dané § 2 odst. 3 zákona o úřednících¹:

Správními činnostmi se pro účely tohoto zákona rozumí plnění úkolů v samostatné nebo přenesené působnosti územního samosprávného celku podle zvláštních právních předpisů.

V praxi se stává, že někteří vedoucí úřadu vezmou v úvahu pouze tuto definici a pod správními činnostmi si vykládají vše (podřazují sem všechny činnosti), co obecní úřad vykonává. Tomuto názoru je ale nutné oponovat. Pokud by bylo vůlí zákonodárce sem podřadit všechny činnosti, které zaměstnanci zařazení do obecního úřadu vykonávají (všechny v samostatné a přenesené), vyjma těch, které jsou uvedené v negativní definici (viz dále), pak by to takto jistě vyjádřil. Nelze ani definici omezit tak, že se jedná o všechny činnosti v samostatné a přenesené činnosti vyjma těch, které uvádí negativní definice úředníka dle § 1 odst. 1 písm. c) zákona o úřednících:

…činnosti výhradně pomocné, servisní nebo manuální práce nebo kteří výkon takových prací řídí.

Důležitým přívlastkem těchto činností je přívlastek správní. Správní činnost není každá činnost územního samosprávného celku, ať už v samostatné nebo přenesené působnosti. To, že neexistuje zákonný výčet, není ze strany zákonodárce škodolibost, ale logická úvaha, že neurčitému pojmu, kterých je v právním řádu více než jen tento, nelze dát uzavřený výčet, protože každodenní praxe je velmi rozmanitá a úplný výčet je nemožný. Navíc vznikající kombinace v různých obcích jsou natolik odlišné, že jednotné měřítko nelze použít.

Proto v tomto případě musíme vycházet z právní teorie a za pomocí judikatury si vyjasnit důležité milníky. Správní činnosti v přenesené působnosti nám ve většině případů problém nedělají, protože výkon přenesené působnosti územního samosprávného celku je to, co za ni zákon označí (srovnej § 8 zákona o obcích^[5]). Problematičtější jsou správní činnosti v samostatné působnosti. Ustanovení § 35 odst. 1 a odst. 2 definuje samostatnou působnost a příkladným výčtem uvádí oblasti, které sem patří. Správní činnost ovšem není každá činnost v tomto výčtu. Pod správní činnosti ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 zákona o úřednících je možno podřadit plnění úkolů v oblasti veřejné správy (státní správy a samosprávy), tj. činnosti vykonávané na podkladě a v mezích veřejného práva v obecném (veřejném) zájmu, jež představují přímý nebo nepřímý výkon moci spojený s odpovědností konajícího správního orgánu a osob do něj zařazených za dosažení sledovaného výsledku[6]. Obdobně se o veřejné moci vyjadřuje i Soudní dvůr[7]:

…zaměstnáním ve veřejné správě jsou pozice, které zahrnují přímý nebo nepřímý výkon moci uložené veřejným právem při výkonu funkcí, jejichž účelem je chránit obecné zájmy státu nebo jiné veřejné autority a jež proto vyžadují zvláštní vztah loajality ke státu na straně osob, které tato zaměstnání vykonávají, a dále reciprocitu práv a povinností, na nichž je založeno pouto státní příslušnosti.

A dle mého názoru zde najdeme jednoznačné vodítko k dovození činností, které jsou správními. Jedná se o činnosti, které musí ze strany územního samosprávného celku vykazovat nějaký mocenský prvek, prvek nadřízenosti vůči adresátovi veřejnosprávního působení (takto je správní činnost chápána i správní teorií). Typicky diskutovanými pozicemi jsou referenti správy majetku, kteří pro územní samosprávný připravují záměr dispozic s majetkem územního samosprávného celku. V některých obecních úřadech jsou takoví zaměstnanci úředníky. Úkony, které ovšem provádějí, jsou čistě soukromoprávního charakteru (byť s veřejnoprávními prvky ve formě zveřejňování záměru a uváděním doložky o schválení v příslušném orgánu) a postrádají mocenský charakter. Obecní úřady a jejich zaměstnanci v tomto případě nevystupující z pozice moci v nadřazeném postavení vůči případnému zájemci o koupi nemovité věci, pouze nabízejí různý nemovitý majetek případnému zájemci, který sám nabízí cenu, za kterou je ochoten danou nemovitou věci koupit (typický soukromoprávní vztah). Takoví zaměstnanci v žádném případě v kontextu výše uvedených výkladů nenaplňují znaky výkonu (ani podílu na něm) správní činnosti, tudíž je nelze zařadit v rámci obecního úřadu jako úředníky.

Poměrně rozsáhle se této problematice věnoval nedávno Nejvyšší soud[8]  v případě referenta v úseku veřejných zakázek (Krnov), který se podílel na předprojektové a projektové přípravě stavebních prací. Byl odsouzen za trestný čin v souvislosti se zadáváním veřejných zakázek a následně dostal výpověď (zřejmě pro ztrátu bezúhonnosti, ale v případu ta výpověď byla trochu složitější, ale pro výsledek to asi není podstatné). Předmětem řízení mimo jiné tedy bylo, zdali tento referent je či není úředníkem. Zdali jeho podíl na zadávání veřejných zakázek je nebo není správní činností. V tomto případě bylo argumentováno i podílem na finanční kontrole v rámci zadávaných veřejných zakázek.

Soud učinil závěr, že nejedná o správní činnosti, ani podíl na jejím výkonu (ani finanční kontrola, ani předprojektová a projektová příprava v rámci veřejných zakázek), neboť postrádá mocenský prvek (výkon veřejné moci v pozici nadřízenosti a podřízenosti).

Důležitá věta ze samotného rozsudku:

Pro poměry projednávané věci z uvedeného vyplývá, že práce žalobce na přípravě a zajišťování předprojektové a projektové dokumentace investičních akcí, která sloužila jako podklad pro zadávání veřejných zakázek na provedení stavebních prací, nepředstavují „správní činnosti“ ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 zákona o úřednících.

Čtenáři se může zdát, že téma je pojato velmi obsáhle a že v běžné praxi se zařazení úplně neřeší. Neřeší se ovšem do chvíle, než je nutné řešit případné ukončení pracovního poměru a jeho další důsledky (další odstupné dle zákona o úřednících), kdy špatné zařazení zaměstnance může mít pro zaměstnavatele výrazné negativní důsledky. Proto není dobré brát zařazení na lehkou váhu. Pro praxi to znamená toto doporučení:

Při stanovení organizační struktury (ať už na pracovní místa, funkční místa či úseky) je vhodné jednoznačně pracovní pozici zařadit, je-li „úřednická“ či nikoli, včetně podchycení úvahy, která k tomu vedla. V interních dokumentech mnohých obecních úřadů úplně absentuje takový dohledatelný dokument, který prokazuje, je-li zaměstnanec zařazený jako úředník či nikoli a úvaha je na pořadu dne až ve chvíli, kdy nastane nějaká stížnost, problém či přímo žaloba ze strany zaměstnance.

Shrňme si, že pro zařazení zaměstnance v kontextu dnešní soudní judikatury jako úředníka je nutné kumulativní splnění tří podmínek:

• Jedná se zaměstnance vykonávající práce pro zaměstnavatele na základě pracovního poměru (nikoli na základě některé z dohod mimo pracovní poměr – dohoda o provedení práce, dohoda o pracovní činnosti)
• Jedná se o zaměstnance zařazeného do obecního úřadu (tuto podmínku nelze obejít tím, že zaměstnance účelově zaměstnavatel zařadí mimo strukturu obecního úřadu, jednalo by se o jednání fraus legis).
• Zaměstnanec se podílí na výkonu správních činností. Správní činnost je činnost vykonávaná jak v přenesené, tak i v samostatné působnosti, která vykazuje mocenský prvek ze strany územního samosprávného celku (zestručněno).

---

[1] Zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů

[2] Hovoříme-li o obecním úřadu, máme na mysli i městský úřad, magistrát města, Magistrát hlavního města Prahy, úřad městské části či městského obvodu územně členěného statutárního města, krajský úřad

[3] Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

[4] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.04.2021 sp. zn. 21 Cdo 2738/2019.

[5] Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů

[6] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.08.2020 sp. zn. 21 Cdo 4041/2018

[7] Rozsudek Soudního dvora ze dne 3. 7. 1986 ve věci Deborah Lawrie-Blum proti Land Baden-Württemberg, č. C-66/85

[8] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.03.2023 sp. zn. 21 Cdo 2956/2021

In: Moderni obec, ročník XXIX, číslo. 11, listopad 2023. Měsíčník vydavatelství Profi Press, s. r. o., moderniobec.cz. ISSN 1211-0507. Str. 62-63.

„Co to máš s obličejem?!“ hlásí mi můj podřízený po několika sklenkách vína na vánočním večírku. Sebevědomě odvětím, že by ho mělo spíš zajímat to, co mám v hlavě a ne to, co mám na hlavě. Tím konverzaci na toto téma ukončím, i když si plně uvědomuji, že po zákroku na svých povadlých víčkách nevypadám asi zrovna svěže. Tentýž kolega o půl roku později chválí můj mladistvý vzhled. Snažím se přejít jeho evidentní narážku, neboť se snažím z dcery prostřednictvím Whatsappu vytáhnout, co nového ve škole. Konverzace vypadá asi takto:

Já:        Už jsi doma ze školy
Dcera: 
Já:        Co bylo ve škole?
Dcera: 
Já:        Už se učíš?
Dcera: 

Začínám si myslet, že se jí vymazala klávesnice s písmeny. Posílám smajlíka, kterému z nosu uniká pára a chci oponovat kolegovi, ale ten už konverzaci se mnou stejně vzdal, protože můj pohled nesměřuje na něj, ale na můj mobilní telefon.

Pamatuji dobu, kdy jsem ve svém mobilu měla jednoho smajlíka a byla jsem za něj vděčná. Nyní mnohdy koukám na displej mobilu a přemýšlím, co asi tento smajlík má vyjadřovat. Onehdy byli všichni smajlíci usměvaví (koneckonců slovo přeci vzniklo ze slova smile = úsměv), ale dneska? Všechny možné i nemožné druhy jídel a pití, mračící se smajlíci, prasátka, opičky a různá jiná zvířátka. Takže opouštím označení smajlík, protože vůbec nevystihuje pestrou škálu dnešních obrázků, které užíváme pro online konverzaci a smířím se s nečeským označením emoji nebo emotikon. Tato slova už přece jen přesněji označují, že se jedná o obrázek, který vyjadřuje jakoukoli emoci, nejen tu pozitivní.

Emotikony jsou všechny ty smajlíky, které se píšou prostřednictvím dvojtečky, závorek, středníku apod. Emotikony jsou obrázky, které vyjadřují lidské emoce. Emoji zahrnují nejen ​​emotikony, ale vyjadřují také ​​aktivity, zobrazují jídlo, budovy, zvířata, symboly či vlajky.“[1]

Vracím se v myšlenkách zpět k dotěrnému kolegovi a přemýšlím, jestli jsem vůbec za jeho slova uražená. Nebo lépe – jestli mám být uražená… Zaposlouchám se do švitoření jiných kolegů a po chvilce už nevím, že se něco stalo. Byla by situace jiná, kdyby on byl stejný ročník jako má (na slovo strohá) dcera a poslal mi takovou nějakou hlášku v podobě emotikonů? Přece jen: co je psáno, to je dáno. Uspěla bych s tím u soudu? A proč bych vlastně měla jít k soudu?! Pryč s takovým zaměstnancem! „Máš padáka!“ A předpokládám, že bych za takovou výpověď u soudu stanula také.

Co by na to tak řekl český soud? Německý soud se k této otázce už vyjádřil.[2] S výpovědí kvůli urážce nadřízeného v Německu neuspějete, ale zřejmě byste uspěli s žalobou na ochranu osobnosti. V Německu se totiž zaměstnanci bavili na účet nadřízeného prostřednictvím sociální sítě, kde ho označili emoji prasátka a medvědí hlavy (ve skutečnosti to byla opičí hlava). Německý soud řekl, že to na výpověď z pracovního poměru nestačí.

Nejen Německo, ale i Čína už se může pochlubit několika soudními rozhodnutími, kde hrály emoji hlavní roli.[3] V jednom případu psal pronajímatel nájemci, že mu zvyšuje nájem. Nájemce odpověděl usměvavým sluníčkem a pronajímatel to považoval za souhlas. U soudu pronajímatel s tímto souhlasem uspěl. V druhém případu obdržela osoba několik bomb a cítila se být ohrožena. Rovněž uspěla v mimosoudním vyrovnání. Čínský soud ale jedním dechem říká, že výklad emotikonů je značně subjektivní a že neexistuje žádný národní standard na výklad emotikonů. A já si říkám, kéž by nějaký národní standard byl, protože občas ve výkladu tápu a dceru už raději nezmiňuji, ať nedostane dnes škytavku.

A co na emotikony české soudnictví? Naštěstí jsem účastna žádného procesu nebyla, tak čistě teoreticky zadávám slovo emotikon do vyhledávače právního informačního systému. Vykoukne na mne 16 odkazů, z toho 6 Ústavního soudu, Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu. Jeden ze zajímavých případů z roku 2020 řešil Nejvyšší soud.[4] Zde uživatel sociální sítě šířil nenávistné projevy, které podporují nacismus. Namítal ve své obhajobě, že se jednalo o legraci. Jeden z nižších soudů argumentoval, že kdyby se jednalo o legraci, obsahovala by právě emotikony. Nejvyšší soud tuto záležitost stručně uzavřel, že se o humor nejednalo, a to nejen z důvodu, že tam nebyly emotikony, ale spíše z celkového kontextu. Je vidět, že Nejvyšší soud zatím emotikonům velkou váhu nepřikládá. A nepřikládá ji zřejmě ani náš Ústavní soud. Ten zase řešil stížnost obviněného z trestného činu obecného ohrožení.[5] Ani tady námitku stěžovatele, že netušil, že koná trestný čin, neboť užíval v konverzaci emotikony, soud nijak nekomentoval. Všechna ostatní soudní rozhodnutí neobsahují už nic zásadního.

A jak se tedy mám teď k emotikonům postavit? Jednou mě to přece může potkat? Ze západu, z Německa, k nám míří inspirace v podobě zajímavého rozsudku, z východu, z Číny, už také, takže raději budu v komunikaci obezřetnější a emoji typu prasátka, medvědí hlavy a bomby raději omezím.

---

[1] Co jsou emoji a jak je používat – Ecommerce Bridge

[2] Mají emotikony právní význam? Co na to říká judikatura? Epizoda první | Právní prostor (pravniprostor.cz)

[3] Smajlík jako důkaz. Čínské soudy stále častěji rozhodují na základě emotikonů – Seznam Zprávy (seznamzpravy.cz)

[4] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.06.2021 č. j. 3 Tdo 564/2021. In ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR, © 2000-2023. [citováno dne 03.06.2023].

[5] Usnesení Ústavního soudu ze dne 28.01.2020 č. j. I.ÚS 2964/19. In ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR, © 2000-2023. [citováno dne 03.06.2023].

Sebevědomý kolega, který – jak tvrdí – je značně přetížený svou prací (Tak proč sedí v mé kanceláři už dobrou hodinu?!), se mnou diskutuje o svém platu. Zřejmě se naše představy o výkonu a odměně za tento výkon značně liší. Uzavírám diskuzi se slovy, že o platu se nedomlouváme, ale že ho určuje zaměstnavatel. Kolega bouchne do stolu a hlásí, že za takovou mzdu tady pracovat rozhodně nebude. Vyčerpaná odpovím, že nemusí, protože ho neodměňujeme mzdou, ale že dostává plat. Vyděšeně na mě kouká a odchází zřejmě prozkoumat zblízka svoji výplatní pásku.

Většina smrtelníků vůbec netuší, jestli pracuje za mzdu nebo za plat, jestli se o platu či mzdě diskutuje, nebo o nich zaměstnavatel rozhodne a hotovo. Takovým zaměstnancům asi stačí pípnutí mobilní bankovní aplikace, že výplata něčeho (plat nebo mzda) dorazila a více není třeba. K čemu je pak dobré vědět, jestli máte mzdu nebo plat? A jestli máte právo o ní diskutovat? Posuďte sami, je-li to k něčemu dobré. A věřte mi, že základní rozdíly, které se dočtete dále, jsou skutečně jen malou ukázkou toho, jak mohou být mzda i plat odlišné.

Ustanovení § 109 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákoník práce) říká, že za vykonanou práci máte nárok na:

• mzdu
• plat
• odměnu

Odměny v poslední odrážce úplně vynecháme, protože odměna, o které zákoník práce hovoří, přísluší za práci vykonávanou na základě některé z dohod mimo pracovní poměr (dohoda o pracovní činnosti, dohoda o provedení práce).

Tak si asi teď říkáte, že si tedy můžete vybrat, jestli dostanete plat nebo mzdu. A to jste na omylu! Zaměstnavatele, kteří vyplácí za vykonanou práci plat, definuje § 109 odst. 3 zákoníku práce. Patří sem takzvaní veřejnoprávní zaměstnavatelé, například stát, územní samosprávný celek atd. Ostatní – většinou tedy soukromoprávní zaměstnavatelé – poskytují za práci mzdu.

A je k něčemu důležité, jestli máte mzdu nebo plat? Je-li to důležité, můžete dovodit už ze dvou nadpisů v zákoníku práce. Nadpis k § 113 zákoníku práce zní: Sjednání, stanovení nebo určení mzdy. Zatímco v § 122 zákoníku práce má uveden nadpis: Určení platu. Bystřejší už tuší, že mzda se dá sjednat, stanovit nebo určit, zatímco plat se dá pouze určit. A teď babo raď! Samozřejmě ráda poradím :-).

Pojďme si vysvětlit, jak se mzda stanovuje a sjednává, a jako poslední si vysvětlíme, jak se mzda určuje, neboť to je společné pro mzdu i plat. Je nutné podotknout, jste-li odměňování mzdou, že záleží pouze na Vašem zaměstnavateli, jestli Vám plat stanoví, sjedná nebo určí. Nicméně dopady těchto činností jsou odlišné. Začněme sjednáním mzdy. Mzda, pokud se sjednává, tak se na ní skutečně dohodnete se svým zaměstnavatelem v nějaké smlouvě. Zpravidla se jedná o pracovní smlouvu. To je pro zaměstnance velmi výhodné. Pokud by Vám jako zaměstnanci totiž zaměstnavatel chtěl mzdu snížit, je třeba změnit pracovní smlouvu a změna pracovní smlouvy je možná jen formou písemného dodatku se souhlasem obou smluvních stran, tedy jak zaměstnavatele, tak zaměstnance. Takový úkon označujeme jako dvoustranné právní jednání. Naopak: Pokud by zaměstnanec chtěl mzdu zvýšit, musí se zaměstnavatelem dohodnout opět formou písemného dodatku, který svobodně a vážně stvrdí obě smluvní strany. Shrneme-li výše uvedené, pak platí, že pokud je mzda sjednána, jakákoli změna, ať už k lepšímu nebo horšímu z pohledu zaměstnance, je nutné ji znovu sjednat = dohodnout se společně.

Je-li mzda stanovena, pak zpravidla kolektivní smlouvou nebo vnitřním předpisem. Jedná se hromadný způsob. Například zaměstnavatel v zámečnické dílně stanoví, že všichni zámečníci budou mít mzdu 40.000 Kč hrubého. Nebo může u zaměstnavatele působit odborová organizace, která u zaměstnavatele vyjedná do kolektivní smlouvy závazek, že všichni zámečníci budou mít mzdu 40.000 Kč a každý rok se bude plat valorizovat o roční míru inflace.

Závěr věnujeme společnému způsobu jak pro mzdu, tak pro plat, a tím je určení. Mzdu jde kromě výše uvedeného i určit, plat může zaměstnavatel pouze určit. Určení mzdy nebo platu je oproti stanovení mzdy individuálním úkonem. To znamená, že jej učiní zaměstnavatel vůči zaměstnanci nějakým dokumentem. Jedná-li se o mzdu, takový dokument se nazývá mzdový výměr. Jedná-li se o plat, takový dokument nese název platový výměr. Na rozdíl od sjednání mzdy, které je dvoustranným právním jednání, je určení platu jednostranným právním jednáním zaměstnavatele vůči zaměstnanci. Stručně a jasně: zaměstnavatel řekne, kolik budete brát, a pro diskuzi není příliš prostoru. Jakákoli změna se provede opět mzdovým výměrem nebo platovým výměrem podle druhu odměňování (mzda nebo plat) jednostranně ze strany zaměstnavatele.

Možná Vám teď běží hlavou, že určení je asi ten nejhorší způsob a jste odevzdáni do libovůle svého zaměstnavatele. Nebojte, určitě nejste! Existují takové instituty jako minimální mzda (i minimální plat), nejnižší úroveň zaručené mzdy (i zaručeného platu), ústavní zásada za stejnou práci stejná odměna, zákaz diskriminace apod. Nepodléháte něčí momentální náladě ani při určení mzdy a platu. Méně přísný je zákonodárce u mzdy. Takovým zaměstnavatelům ukládá, aby každou změnu oznámil písemně. Zaměstnavatelům odměňujícím platem navíc ukládá, aby tuto změnu zdůvodnili. Plat se skládá z několika částí. Základem je platový tarif, který je tvořen platovou třídou a platovým stupněm a další běžnou složkou je osobní příplatek. Ustanovení § 131 zákoníku práce ho definuje jako nepovinnou (fakultativní) složku, kterou zaměstnavatel může přiznat zaměstnanci, který plní větší rozsah úkolů než ostatní zaměstnanci nebo takovému zaměstnanci, který dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků.

Ale pozor! Fakultativní složkou je osobní příplatek do chvíle, než je přiznán. Poté se stává, za podmínek, za kterých byl přiznán, složkou obligatorní. O této skutečnosti se ale nedočtete v zákoníku práce, ale ve skutečných příbězích, které posuzuje některý z našich soudů. Z těch významných můžeme zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.01.2014, sp. zn.21 Cdo 1752/2013. Zde se ne úplně správně (po právní stránce) k zaměstnanci chovala obec Hazlov. Odejmuli zaměstnanci osobní příplatek s tím, že už nedosahuje velmi dobrých pracovních výsledků. Umíte si to představit? Pracujete jako matrikářka s osobním příplatkem 6.200 Kč, nikdo Vám nic nevytýká. Než Vám přistane výtka ve formě nového platového výměru bez osobního příplatku. Tedy minus 6.200 Kč. A to je špatně – jak řekl také Nejvyšší soud. A takových případů není málo. Zaměstnanec a zaměstnavatel totiž nemají společná očekávání. Zaměstnavatel očekává vysoký výkon za nízkou mzdu či plat, zaměstnanec (výjimky samozřejmě potvrzují pravidlo) očekává vysoký plat za nízký výkon. Poradíte, jak najít společnou řeč? Pokud ne, tak si alespoň zapamatujte, že jediný způsob, jak obdržet plat, je ten, že Vám ho zaměstnavatel určí platovým výměrem. Jiný způsob je v rozporu s právním řádem. A se mzdou si zaměstnavatelé dělejte – víceméně – co chcete. Ovšem s ohledem na výše uvedené!

Text k dispozici rovněž na Je libo mzdu, nebo plat? – Kde je vůle, tam je cesta. Albert Einstein (martynek.cz).

Podepisuji už padesátý platový výměr zaměstnance a dalších padesát mě jich ještě čeká. Začínám zoufale přemýšlet, čím bych mohla ten svůj vlastnoruční podpis nahradit – jak bych si tu práci mohla zjednodušit. Čím mohu tedy nahradit vlastnoruční podpis? Tak si to přemýšlení zjednoduším (asi už nad tím přemýšlel někdo přede mnou) a otevřu právní informační systém. Výsledkem je 63 důležitých zákonů, ve kterých se hovoří o vlastnoručním podpisu. Vzhledem k tomu, že jsem lehce políbená studiem práva, tak mezi nimi hledám občanský zákoník[1]. Proč zrovna tento? Předpokládám, že v něm se bude hovořit o různých (většinou právních) jednáních, která potvrzujeme svým podpisem. Definici vlastnoručního podpisu v něm ale hledám marně. Copak ústřední kodex soukromého práva neřeší vlastnoruční podpis? Hádáte správně! Neřeší. V kontextu doby (zřejmě), ve které byl vydán a která byla dobou nadšení z elektronizace možného i nemožného, hovoří pouze o podpisu. A je totéž vlastnoruční podpis a podpis? Asi není třeba vysvětlovat, že vlastnoruční podpis znamená, že vezmete vlastní ruku a podepíšete se, ne? Určitě neplatí ale důkaz opakem, že podpis bez přívlastku vlastnoruční znamená, že vezmete cizí ruku a podepíšete se! Jaký je tedy mezi nimi rozdíl? Vraťme se zpět k občanskému zákoníku. O podpisu v obecné rovině se zde hovoří a zřejmě tuto můžeme označit jako definici obecně platnou i jinde než v soukromém právu. Ustanovení § 561 odst. 1 občanského zákoníku stanovuje:

„K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“

Už z této definice vidíte, že existuje něco jako podpis, který je vyžadován jako essentialia negotii[2] k právnímu jednání, a něco jako podpis, který je náhražkou podpisu a používáme ho ve všech ostatních případech. Pak můžeme mít dokument, který podpis vůbec nepotřebuje. Takový dokument označujeme jako stejnopis. Tam žádný podpis není s předpokladem, že někde originál takového stejnopisu existuje. Předpokládá to několik právních předpisů.[3] Judikatura [4] také četně hovoří o skutečnosti, že absence podpisu (v tomto případě na rozhodnutí) nemá za následek jeho neplatnost, pokud lze ve spisu najít originál – tedy dokument s vlastnoručním či elektronickým podpisem. A teď: Co je co? Je to tak jednoduché, až je to složité. Výstižně to vyjádřil Leonardo da Vinci:

„Jednoduchost je nekonečná sofistikovanost.“

A u podpisu to platí dvojnásobně. Vezmu svůj vlastnoruční podpis, oskenuji ho do počítače (v zoufalé představě podpisu dalších padesáti platových výměrů) a šup: CRTL+C/CRTL+V. A je to. A proč to nezjednodušit ještě víc? Tak běžím ke kolegyni, zadám pokyn, ať mi vezme můj podpis a udělá z něj razítko. A buch! Bouchnu otisk razítka na platové výměry! Ale proč bych to měla dělat já?! Dám razítko kolegyni, ať to orazí, a já si jdu poslouchat katastrofické zprávy v rádiu. Z mého vlastnoručního podpisu se stal sken i otisk a pořád je to můj podpis.

Zjednodušili jsme to tak, že se zamotáváme do právního problému. Jakou mají takové podpisy, které rozhodně nejsou podpisy vlastnoručními, právní váhu? Jedná se pořád ještě o podpis? Vždyť i § 561 odst. 1 občanského zákoníku říká ve větě druhé, že podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde to je obvyklé (a sken i otisk bezpochyby takovými mechanickými prostředky jsou). Takže mohu dát svůj otisk podpisu komukoliv a podepisuj? A nikdo nic nepozná? Mnohdy opravdu nelze rozeznat, zda na listině není vlastnoruční podpis, ale sken nebo otisk. Ale je nutné si uvědomit jednu důležitou skutečnost: Sken nebo razítko podpisu není vlastnoručním podpisem a rozhodně nedoporučuji v kontextu § 561 odst. 1 občanského zákoníku věty první ho použít k právnímu jednání. Proč? Kvůli jeho mizivé důvěryhodnosti.

Srovnejte si vlastnoruční podpis a otisk podpisu. Otisk podpisu znamená, že vezmu razítko a udělám (nebo udělá někdo jiný) buch na papír. Vlastnoruční podpis je proces, který mnohdy odráží i emocionální rozpoložení podepisujícího. Kolikrát jste viděli podpis vyrytý na papíře tak, že Vám bylo jasné, že podepisující byl vzteky bez sebe? Nebo podpis tak tenký, že jste měli pocit, že ho podepsala éterická bytost podobná Sireal z filmu Císařův pekař? Vlastnoruční podpis není jen čmáranec na papíře, ale i z pohledu grafologie je jistě zajímavým předmětem pro zkoumání osobnosti podepisujícího. A proto má určitou míru důvěry nesrovnatelnou se skenem nebo otiskem podpisu. Důvěryhodnost podpisů řeší i nařízení eIDAS[5], které rozlišuje u elektronických podpisů (které jsme prozatím ponechali ve výkladu stranou, ale jistá analogie směrem k vlastnoručnímu podpisu tu je) různé stupně záruky důvěry. Stupně záruky stanovuje čl. 9 nařízení eIDAS následovně:

• nízká,
• značná,
• vysoká.

Dále pak nařízení říká, že kvalifikovaný elektronický podpis, který musí používat i veřejná správa při právním jednání (§ 5 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru, ve znění pozdějších předpisů) je postavený na roveň vlastnoručnímu podpisu. A už máme právní vazbu mezi podpisem vlastnoručním a elektronickým. Zapamatujme si, že vlastnoruční podpis a kvalifikovaný elektronický podpis jsou si rovny. Oba mají vysokou záruku důvěryhodnosti. U zaručeného elektronického podpisu je vysoká úroveň záruky dána dle čl. 26 nařízení eIDAS těmito prvky:

• je jednoznačně spojen s podepisující osobou,
• umožňuje identifikaci podepisující osoby,
• je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou,
• je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

Obdobné vlastnosti musí mít i podpis vlastnoruční. Určitě je jednoznačně spjat s podepisující osobou (podepíši ho přece vlastní rukou!), identifikaci podepisující osoby také umožnuje (sice to někdy stojí úsilí prokázat, ale nemožné to není). Třetí odrážka v elektronickém světě je definována daty, které podepisující může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou. Asi se shodneme, že svoji vlastní ruku držíte taky pod svojí výhradní kontrolou. Připojíte-li na dokument svůj vlastní podpis, pak následnou změnu dat jsme také schopni prokázat. Všechny čtyři odrážky, které definují zaručený elektronický podpis, pak obdobně definují podpis vlastnoruční.

Vlastnoruční podpis i kvalifikovaný elektronický podpis opravdu není nutné vkládat všude, kam Vás napadne. Asi nebudu do e-mailu kamarádce, že se za 10 minut sejdeme na rohu na kávu, dávat kvalifikovaný elektronický podpis. Připojujeme jej do dokumentů, kterými se právně jedná – tedy na můj výše uvedený platový výměr určitě. Zde se totiž jedná o můj projev vůle jako zaměstnavatele vůči svému zaměstnanci. V ostatních případech opravdu můžeme použít cokoli, co se podpisu blíží – v dnešní době vizitka (ať už papírová nebo připojená do těla e-mailu, sken podpisu, otisk podpisu, monogram, tři křížky apod.). Úroveň důvěry takového podpisu je ovšem nízká až mizivá. A to je nutné si uvědomit. Jistota prokázání, že jste Vy sami tento podpis připojili nebo připojit chtěli, je výrazně nízká stejně jako záruka důvěry tohoto podpisu. Proto možná lépe nepřipojit nic a je to obdobné jako připojení jakýchkoli jiných mechanických prostředků. Při podpisu jakéhokoli dokumentu se nechejte vést myšlenkou na důsledky, které má úkon, jež činíte, a zdali někdy v budoucnu se díky lenosti a pocitu, že je třeba vše zjednodušovat, nedostanete do neřešitelných složitostí.

---

[1] zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

[2] podstatná podmínka právních jednání

[3] Například § 65 odst. 3 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, ve znění pozdějších předpisů a § 5 odst. 1 zákona č.  340/2015 Sb., o zvláštních podmínkách účinnosti některých smluv, uveřejňování těchto smluv a o registru smluv (zákon o registru smluv), ve znění pozdějších předpisů.

[4] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20.10.2011 čj. 2 As 121/2011

[5] Nařízení Evropského parlamentu a Rady VROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (EU) č. 910/2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES

„Máte padáka!„
Že jste těhotná, je nepodstatné… Jiný důvod ke zrušení pracovního poměru ve zkušební době nemáme, takže uvádíme bez udání důvodu. Na shledanou!“

Znalí si asi řeknou, že jakákoli obrana je zbytečná, protože zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů v § 66 odst. 1 větě první říká:

„Zaměstnavatel i zaměstnanec mohou zrušit pracovní poměr ve zkušební době z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu. 

Ve výše nastíněném případě je jakýmkoli důvodem těhotenství, takže smůla. Nebo tam raději důvod ani nedáme, ať je klid! Až soud řekl: „A dost!!!„

Tím troufalým soudem byl Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2410/2020 ze dne 16.03.2021. Soud dovodil, že takový postup zaměstnavatele je diskriminační a nelegální. O co v tomto případě šlo?

Zaměstnavatel (žalovaný) dopisem ze dne 23.04.2018 sdělil zaměstnankyni (žalobkyni), že její pracovní poměr uzavřený pracovní smlouvou ze dne 01.03.2018 se v souladu s § 66 zákoníku práce ruší ve zkušební době s tím, že pracovní poměr skončí dne 23.04.2018 bez udání důvodu. Žalobkyně se pak obrátila na soud s přesvědčením, že se žalovaný dopustil nepřípustné diskriminace žalobkyně, když zrušil pracovní poměr žalobkyně z důvodu jejího těhotenství. Žalobkyně pracovala u žalovaného jako lesní dělnice a požádala svého zaměstnavatele, aby ji z důvodu svého těhotenství přeřadil na jinou práci. Žalovaný konstatoval, že pro ni žádnou práci nemá a vyslal ji na mimořádnou lékařskou prohlídku, kde lékařka konstatovala, že žalobkyně pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost k práci. Poté už následovalo oznámení o zrušení pracovního poměru ve zkušební době. Zaměstnavatel jako žalovaný tento postup odmítá s tím, že není pravdivý.

Obvodní soud pro Prahu 6 se příliš nezabýval podtextem tohoto případu a dle dikce § 66 odst. 1 zákoníku práce stručně případ uzavřel s tím, že když lze zrušit pracovní poměr ve zkušební době z jakéhokoli důvodu, tak i pro těhotenství zaměstnankyně. Soud to tedy nevyslovil, ale občas je třeba číst mezi řádky (o tom ale až později). Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu nižšího stupně také a považoval zrušení pracovního poměru za platné a navíc (tentokrát výslovně) sdělil svůj názor, že ani ochrana těhotné zaměstnankyně není bezbřehá.  Žalobkyně se (zřejmě) s pocitem nespravedlivého rozsudku obrátila na dovolací soud a požádala ho, aby ji zodpověděl čtyři základní otázky, kterými se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly:

1. Je právní úprava zrušení pracovního poměru ve zkušební době podle § 66 zákoníku práce v souladu s čl. 10 odst. 1 směrnice Rady 92/85/EHS ze dne 19.10.1992 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň?
2. Je správný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož nejde o diskriminaci na základě pohlaví, jestliže zaměstnavatel propustí zaměstnankyni na základě lékařského posudku o dlouhodobém pozbytí zdravotní způsobilosti v situaci, kdy je zřejmé, že jediným důvodem posudkového závěru je těhotenství zaměstnankyně?
3. Jaký je správný postup zaměstnavatele v případě pochybnosti o zdravotní způsobilosti způsobené těhotenstvím?
4. Je možné platně sjednat zkušební dobu v situaci, kdy zaměstnankyně pro zaměstnance v nedávné době již pracovala v pracovním poměru?

Vidíte, kolik dalších otázek vyvstalo, ačkoli případ prošel už řízením před dvěma soudy?  Otázku č. 4 zodpověděl dovolací Nejvyšší soud ihned a odkázal se na dřívější judikaturu, která mluví jasně: Jedná-li se o odlišný druh práce sjednaný u téhož zaměstnavatele (v našem případě uklízečka a lesní dělnice), pak zkušební dobu platně sjednat lze. Otázkou č. 3 se dovolací soud také nezabýval – nezakládá právo podat odvolání. Zatím to vypadá, že se náš soud s otázkami vypořádává a vcelku obratně a rychle je hází pod stůl. Naštěstí otázka č. 2 probrala soud k velmi výstižné odpovědi:

„Samotná okolnost, že zrušení pracovního poměru ve zkušební době představuje zjednodušený způsob skončení pracovního poměru, ovšem neznamená, že by i takové jednání nemělo být poměřováno z hlediska diskriminace a rovného zacházení. Je totiž nepochybné, že i takové právní jednání může v konkrétním případě vykazovat znaky diskriminačního jednání a může být v rozporu s principy rovného zacházení. Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že také zrušení pracovního poměru ve zkušební době je třeba poměřovat z hlediska pravidel zákazu diskriminace a že to, že zaměstnavatel zruší pracovní poměr ve zkušební době i bez udání důvodu, samo o sobě nevylučuje, že jde o diskriminační rozvázání pracovního poměru.“

Soud tedy dovolil, že je možné zrušit pracovní poměr ve zkušební době i s těhotnou zaměstnankyní, je-li důvodem ke zrušení právě její těhotenství, pak se jedná o nepřípustnou diskriminaci. Otázkou č. 1 už se soud nijak hlouběji nezabýval (zřejmě úspora času), a tak zrušil obě vydaná rozhodnutí a s tímto svým závazným právním názorem zabalil rozsudek do krabice s mašličkou a poslat zpět Obvodnímu soudu pro Prahu 6.

Jak často se Vám stane, že si přečtete větu v zákoně (nebo i jinde) a připadá Vám tak jasná! Není snad věta, že lze pracovní poměr ve zkušební době zrušit z jakéhokoli důvodu také naprosto jasná? Je nutné si uvědomit, že každá norma – pravidlo chování – neexistuje odděleně od jiných, ale vzájemně se prolínají a doplňují. Izolovaný výklad je krátkozraký. A to neplatí jen v právu. A tím se vracím ke čtení mezi řádky, které jsem zmínila. Právní předpis je jen médium – nosič informací – a jak správně v něm umíte číst, nezáleží na tom nosiči (ale do jisté míry také, protože kvalita napsaného textu se pak může odrážet v jeho výkladu), ale na Vás samotných. A na všech kolem. Pravidla chování nejsou to, co je někde napsané (natož v zákoně), ale to, co se vytváří jejich aplikací, výkladem, užíváním v praxi.

Asi to nejlépe vystihuje citát filozofa C. L. Montesquieu:

„I při nejlepších zákonech… je nezbytné, aby lidé byli natolik duševně vyspělí, aby svoboda, kterou skrze normy nabyli, se jim časem nezdála jako něco nesnesitelného a jako něco, s čím neumí zacházet.“

„To je konec…“ komentuje kamarádka svoji stávající pracovní pozici, ze které se chystá odejít. V hlavě mi běží, že to je snad začátek něčeho lepšího. Šéf jí dluží už několik tisíc, o každou výplatu se musí u něj přihlásit, a přitom on podniká v obchodě a neumí napočítat zřejmě ani do výše její výplaty. Pro jednoho to je konec, pro druhého začátek.

Čím to asi je, že každý vnímáme sled událostí jinak?! Možná ani neexistuje objektivní měřítko toho, co je začátek a co je konec. A ponechme nyní stranou ten skutečný začátek a konec v podobě narození a smrti, přestože ani v tomto případě to nemusí být ten skutečný začátek a konec.

Už mi běží v hlavě všechny možné modifikace kamarádčina konce. Je to začátek konce? Nebo konec konce? Nebo snad podle mého vnímání konec začátku nebo začátek začátku? A je to vůbec důležité, jestli je to konec nebo začátek? Nejsou životní události jen neustálým sledem začátků a konců, kdy není možné odlišit jeden moment od druhého? Francouzský básník Paul Valéry říká, že každý začátek je následkem něčeho. Každý začátek něco ukončuje. To umocňuje jen můj pocit, že vlastně není vůbec důležité, jestli něco končí nebo začíná. Možná je dokonce lépe nemyslet na to, jestli je jakákoli událost koncem nebo začátkem.

Znáte taky ten pocit, kdy hledáte někde emoci, prožitek či pro materialisty věci, které na tom místě, kde bývaly, už očividně nejsou? Jednoduše zmizely. A stále čekáme, že přijdou zpět. Čekáme, čekáme a stále čekáme. Trápíme se pro něco, co na tom místě, kde to bývalo, není. A pořád nám běží hlavou, že nemáme na výběr. Někdy opravdu na výběr není, ale ponechme stranou takové situace, které bývají ojedinělé. Možná jen nevidíme skutečnost, že nějaká volba existuje Anebo se nabízí dvě varianty špatné. Ale jsou. Nevidíme je, protože je třeba nechceme vidět. Často se „jen“ bojíme změn. Neuvědomujeme si, že lpění na tom, co už dávno není, je horší než přizpůsobit se změnám.

Neptejme se stále kam se poděl můj sýr… Nebojte se – nemám hlad. To je název mé oblíbené knihy od Spencera Johnsona. V ní obě hlavní postavy přijdou o svůj sýr, na který byly zvyklé. A pod sýrem si můžeme představit cokoli. Práci. Životní lásku. Určitou emoci. Jeden z nich začne okamžitě hledat jiný sýr. Druhý stále čeká, že se ten jeho starý vrátí. Ale nevrátil… Postava umírá hlady… Jak trefné. Dovolím si citovat z knihy důležité závěry:
ZMĚNY SE STÁVAJÍ. ➔ Sýr se někdy přesouvá.
PŘEDVÍDEJTE ZMĚNY. ➔ Buďte připraveni na to, že sýr se může přesunout.
VNÍMEJTE ZMĚNY. ➔ Čichejte k sýru často, abyste poznali, kdy začíná plesnivět.
NA ZMĚNU REAGUJTE RYCHLE. ➔ Čím dřív se vzdáte starého sýra, tím dřív se můžete těšit z nového sýra.
ZMĚŇTE SE. ➔ Běžte tam, kde je sýr.
RADUJTE SE ZE ZMĚNY! ➔ Prožijte dobrodružství a radujte se z chuti nového sýra!
BUĎTE PŘIPRAVENI SE ZNOVU ZMĚNIT A RADUJTE SE OPĚT ZE ŽIVOTA. ➔ Sýr se opět může přesunout.

K čemu nám je rozlišení, jestli se jedná o konec nebo začátek? Uvědomění si konce prospívá pouze tomu, abychom nehledali svůj sýr někde, kde už dávno není. Uvědomění si začátku je důležité pro uvědomění si jeho pomíjivosti. „Nic zde není tak trvalé jako pomíjivost,“ pravil Alexander Fleming.

Publikováno v časopise Nevšedník 04/2021.

Už jste někdy slyšeli spojení „jménem zákona“? Samozřejmě… kdo by ho neznal! Většina z nás ho zná pouze z filmů nebo knih…Pokud ho policista či strážník zvolal směrem k Vám, pak jste byli patrně v situaci, kdy zrovna zákon na Vaší straně nestál. Ale možná se budete bránit a řeknete si, že jste se do křížku se zákonem nedostali a budete toto své tvrzení obhajovat. Anebo se bránit hned na místě. A co udělají strážníci, když Vy budete na místě protestovat nikoli jen slovně? Zřejmě na Vás skočí… Řečí zákona (tady konkrétně zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů) použijí některého z donucovacích prostředků.

A kdo z nás vlastně ví, co všechno strážník může? Může Vás bít a nasazovat Vám pouta, když nemáte na obličeji ochranný prostředek dýchacích cest? Nebo když mu nechcete ukázat občanský průkaz? Dokázali byste jako hříšník na místě rozlišit, co je přiměřené Vaší páchané „kriminální“ činnosti a co už ne? Dokáží to rozlišit strážníci? Dokázali to strážníci z Uherského Hradiště letos na jaře, kteří měli v plánu legitimovat muže s dítětem, který byl na ulici bez ochrany dýchacích cest? Tady se můžeme pouze sázet, jaký bude vývoj. Nám to nyní nepřísluší hodnotit – to bude činit zřejmě soud.

Ale dost otázek. Pojďme se společně podívat, co strážníci mohou. Oprávnění strážníků obecní policie plynou z § 11 až 21 zákona o obecní policii. Patří k nim:
• právo požadovat vysvětlení
• právo požadovat prokázání totožnosti
• oprávnění předvést osobu
• oprávnění odebrat zbraň atd.
Strážník může také použít donucovací prostředky… Možná si říkáte, že to zní jednoduše a je to jasné. O tom, že to v mnoha případech jasné není, mluví bohatá soudní praxe. A o té si nyní řekneme více. Nemusíme přece zdůrazňovat, že pravidla daná zákony jsou mnohdy schovaná v mlze a je věcí právníků před soudem mlhu rozehnat tam či onam.

U soudu už se z titulu zřizovatele obecní policie ocitlo mnoho obcí a měst. A zřejmě se tam ocitne Uherské Hradiště. U soudu už byla Lysá nad Labem. Jedna dáma se nacházela v noci na festivalu na náměstí a měla s sebou i svého jedenáctiletého syna. Ten usnul kolem 23:00 h na lavičce, kde byl probuzen strážnicí městské policie. Společně našli matku, ale ta se odmítla legitimovat, neboť měla dojem, že není důvod. Zákon o obecní policii v § 12 uvádí, kdy může strážník toto oprávnění použít:
• jde-li o osobu, vůči které provádí úkon k plnění úkolů obecní policie,
• jde-li o osobu podezřelou ze spáchání trestného činu nebo přestupku,
• jde-li o osobu, od níž bude třeba požadovat vysvětlení,
• jde-li o osobu, která odpovídá popisu osoby hledané policií nebo osoby pohřešované,
• na žádost jiné osoby, jestliže tato osoba má na zjištění totožnosti právní zájem,
• jde-li o osobu, která žádá o prokázání totožnosti jiné osoby,
• jde-li o osobu, která oznamuje podezření ze spáchání trestného činu nebo přestupku.

Žalobkyně byla z důvodu neprokázání totožnosti předvedena na služebnu a zde bylo použito i donucovacích prostředků, neboť se jevilo, že dáma opustí služebnu oknem. V tomto případě Nejvyšší správní soud přisvědčil strážníkům, a tedy i původnímu rozsudku krajského soudu (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12.09.2017, sp. zn. 6 As 251/2017-13, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12.06.2017, čj. 48 A 68/2016-84). Z mnoha důvodů, které soud vedly k tomuto rozhodnutí lze uvést zejména to, že strážníci měli pochybnosti o tom, kdo je rodičem dítěte. Pro úplnost musíme dodat, že když používáme sloveso legitimovat, tak je lehce zavádějící k tomu, že jsme povinni předložit občanský průkaz. Už několik let neexistuje povinnost mít u sebe občanský průkaz a prokazovat svoji totožnost pouze tímto dokladem. Nebo úplně přesně jakýmkoli úředním dokladem. Ve většině případů i postačí, když sdělíte své jméno, příjmení a datum narození a strážník si Vás dokáže dále ztotožnit. Máte-li ale doklad u sebe, zřejmě bude jednodušší a rozhodně časově úspornější prokázat svoji totožnost pomocí dokladu. V případě pochybností se Vám může stát, že Vás strážník vezme s sebou na kávu (a možná tam kávu nedostanete) na služebnu, než se vyvrátí případné pochybnosti o Vaší totožnosti.

Podobnou pravomoc Vás požádat o prokázání totožnosti má i Policie České republiky. Musí mít samozřejmě také podle zákona č. 283/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů důvod k tomuto požadavku. Tak jako strážníci, i policisté často stanou před soudem. Stáli před nimi i ti, kteří v mezinárodním vlaku požadovali prokázání totožnosti od přítomné dámy. K jejich smůle byla ona dáma absolventkou právnické fakulty. Policisté prováděli preventivní akci, zdali se ve vlaku nenachází běženci. Dáma odmítla předložit
doklad totožnosti a ani nesdělila své údaje, aby ji mohli policisté dále ztotožnit. Byla předvedena na policejní stanici. Uspěla se správní žalobou i u krajského soudu. Nejvyšší správní soud jí ale nepřisvědčil. Soud konstatoval, že probíhá-li preventivní akce a ona dáma cestovala ve vlaku s mezinárodní přepravou, pak bylo její povinností na výzvu policie prokázat svou totožnost. Soud shledal tento důvod legitimním.
V letošním roce se s ochranou dýchacích cest – tedy ne přímo s ochranou, ale s dodržováním pravidla ji nosit na veřejnosti nepotýkalo jen Uherské Hradiště, ale potýkal se s ní i Beroun. V Berouně prý strážníci brutálně napadli mladíka, který neměl roušku. Video s tímto zákrokem obletělo sociální sítě (a že se jimi videa šíří velmi
rychle). Jenže je tu komplikace – proti mladíkovi strážníci nepoužili donucovací prostředky kvůli ochraně dýchacích cest, ale kvůli rozhazování odpadků a ničení majetku města. Obdobně byla pod drobnohledem Ostrava a její strážníci. Sociální sítě křičí: „Paní neměla roušku a chtěla se napít, strážníci ji spoutali a odvezli na služebnu!!! Vše za přítomnosti malé holčičky…“ Nakonec se ukázalo, že paní pila na veřejnosti alkohol a odmítla prokázat svoji totožnost.

Strážníci jsou pod drobnohledem… přesněji: jejich chování a jednání. Kdo by dnes neznal Mika (Mikael Oganesjan, který si říká MikeJePan), který zkoušel trpělivost a znalosti strážníků vyzývavým pácháním dopravních přestupků jako například přejezdem Karlova mostu autem. A myslíte si, že jeho cílem bylo poukázat na nezákonný zásah strážníků? Chránit naše práva? Nebuďme naivní… Jednalo se o reklamu na pojištění se pro případ spáchání přestupku. Kam to dospěla naše společnost? Můžeme páchat protiprávní činy, pojistit se
a pak nebýt trestáni? Není jednodušší pravidla respektovat? Velmi výstižně (v mých očích alespoň) se vyjádřil Montesquieu:
„I při nejlepších zákonech je nezbytné, aby lidé byli natolik duševně vyspělí, aby svoboda, kterou skrze normy nabyli, se jim časem nezdála jako něco nesnesitelného a jako něco, s čím neumí zacházet.“

Publikováno v časopisu Nevšedník 3/2021.

Tepláky, tričko a tenisky a ve Zlatorudných mlýnech rýžuji zlato. Cítím se jako zlatokopka. Ne ta současná, ale ta pravá z Klondiku. Odnáším si hrdě tak velký kus zlata, že ho nevidím ani pod lupou. Asi tušíte, že tento příběh nebude o historii zlatokopectví, ale nebude ani o zlatokopkách v běžné společnosti. Podíváme se pod lupou (stejně jako já na své vyrýžované a téměř neviditelné zlato) na zlatokopy v zaměstnání.

Umíte si představit profil takového kolegy? Nadřízeného? Podřízeného? Nehledejte v tom složitosti – je to asi stejné jako v tom běžném životě. Zahrnujete svou partnerku, milenku či manželku (partnera, milence, manžela) permanentní pozorností – která mimochodem docela výrazně provětrává Vaši peněženku – a Váš protějšek přijímá a přijímá, tváří se, že je do Vás blázen a chce se mu štěstím brečet. Než vyschne pramen. Jak rychle se k Vám dokázal Váš milý či milá nastěhovat, tak mnohem rychleji se odstěhuje.

Podobné to je v zaměstnání. Dnes už s nadhledem si vybavuji
jeden osobní pohovor zájemců o práci – asi miliontý nudný
uchazeč, čerstvý absolvent, nabitý údajně stoprocentními znalostmi maturitní vysvědčení tuto skutečnost příliš nepotvrzovalo) a nulovými dovednostmi Vám tvrdí, že se všechno naučí, i když to vůbec neumí. Někteří jdou i dál, když při druhém kole výběru už tvrdí, že velmi intenzivně od posledního osobního pohovoru studovali. Když se dotážete, co nastudovali, tak odpověď zní „moderní masérské techniky“, což referent občanských průkazů při výkonu své práce asi příliš nevyužije. „Ale pracovat budu do roztrhání těla – ve dne i v noci,“ slibuje. Vzápětí následuje otázka uchazeče, jestli umožňujeme home office. Štípnu se do stehna a doufám, že to je jen špatný sen a že se z něj probudím. Naštěstí mne následující konstatování uchazeče probere a utvrdí v tom, že se nejedná o špatný sen, ale o špatnou realitu. „A za tuto práci si představuji tak 40 tisíc,“ zamrká na mě sličná blondýnka. Naivně se doptávám, jestli hrubého. Sebevědomě hlásí, že čistého. Z posledních sil ze sebe vyšpitnu otázku, co může nabídnout a proč si vybrala právě nás. Bez zaváhání odpoví, že bydlí tady přes ulici.

Pořád ještě doufám, že opravdu něco umí, a tak výrazně probraná ze snu zahájím s kolegy křížový výslech. Kolega z IT oddělení se táže, jestli umí spočítat v Excelu průměr. Jistěže umí! „Tak prosím,“ ukazuje kolega na notebook vedle. Celých pět minut trvá, než si přesedne na vedlejší židli a prohlásí, že Excel není na ploše. Kolega stále ještě okouzlen krásou a sebevědomím uchazečky ji navede. Uchazečka hrdě po dalších pěti minutách hlásí, že průměr čísel 20, 30, a 40 je 90. Asi omdlím. Koukám na maturitní vysvědčení a z matematiky dostatečná. Na maturitu to možná stačí, pro mne je to asi nedostatečné. Kolega z IT udělá smutné oči. Dobře tak poslední šance. Ptám se, jestli zvládne zabalit soubor. Vyděšeně se ptá, jestli bude muset chodit na poštu… Zdvořile poděkuji, ještě dám prostor uchazečce na dotazy typu, jestli máme příspěvek na ošatné a podobně. Už jen zoufale čekám, kdy se zeptá, jestli si může v práci nalakovat nehty. Dvacet minut promarněného času.

Máme štěstí, že existuje možnost volby. Chceme zlatokopa, který požaduje výplatu pouze za svou přítomnost v práci? Tento příklad je trochu zveličený, i když ne o mnoho. V práci ale takové kolegy máme. Někdo je nazývá zlatokopy, někdo parazity, někdo upíry. Využívají každou příležitost, jak se práci vyhnout, odhodit na někoho jiného nebo předstírat, že už je hotová. Někteří jsou už tak dokonalí, že zvládnou k tomu odčerpat Vaši energii neustálými povzdechy, jak jsou přetížení a špatně hodnocení. Co s nimi?

Tento příběh přece nemůže skončit tak špatně. Jste-li šéf, pak je to jasné. Rychle se takového zaměstnance zbavte. Jste-li kolega, pak jednejte. Zlatokopové umí mnoho manipulativních technik. Jedinou a fungující ochranou je naučit se říkat rázné NE! „Ne, neudělám to za tebe. Ne, nepřijde mi, že toho máš moc.“ Zneužívat jiné v práci není normální. Nesnažte se zlatokopy změnit. Jak říká Joseph Goldstein: „Nemůžeš zastavit vlny – můžeš se naučit surfovat.

Publikováno v časopisu Nevšedník 03/2021, dostupné zde.