„Tady jsem si dovolil švestičky ze své zahrádky…“ Pamatujete se na hlášku z českého filmu? Vyvolá Vám to úsměv na tváři? Možná ano, ale jen do chvíle, než Vám takové švestičky přinese někdo do práce. Možná i tady to vykouzlí úsměv na tváři, než „dárce“ řekne: „Nešlo by…“ nebo „Mohl byste…“ a chce po Vás něco rychleji, než je běžné, jinak než je běžné a doplňte si cokoli jiného, co vystihuje právě Vaši práci. Pokud pracujete u soukromníka, tak možná přivřete oči a řeknete si budiž. Ale když jste nadáni nějakou mocí (a nepředstavujte si, že jste ředitel zeměkoule nebo nově jmenovaný třetí náměstek druhé asistentky nového ministra vnitra) nebo lépe řečeno pravomocí (tedy potenciálem rozhodovat o právech a povinnostech druhých či deklarovat, že právo nebo povinnost druhého existuje), pak je třeba dávat si na švestičky z naší zahrádky pozor.

A co na to říká náš zákonodárce? Zákon o státní službě v ust. § 77 říká, že státní zaměstnanec nesmí v souvislosti s výkonem služby přijímat dary nebo jiné výhody v hodnotě přesahující částku 300 Kč (s výjimkou darů nebo výhod poskytovaných služebním orgánem). Oproti tomu zákon o úřednících územních samosprávných celků říká, že úředník nemůže od klienta přijímat žádné dary ani jiné výhody (s výjimkou darů nebo výhod poskytovaných územním samosprávným celkem, u něhož je zaměstnán; ust. § 16 téhož zákona). Aha a co teď? Není lepší být státním úředníkem, který může přijímat dary alespoň ve výši tří set korun, než úředníkem obce nebo kraje, který striktně nesmí přijmout vůbec nic? Vždyť přece státní zaměstnanec může „brát“ každý den dar nebo jinou výhodu do tří set korun od jednoho klienta. Sečteno, podtrženo – krát dvacet pracovních dní, to je darů za šest tisíc korun. o jde nebo ne? Samozřejmě, že nejde!

Za mě je zákon o státní službě naformulovaný trochu nešťastně. V souvislosti s výkonem služby nebo práce u územně samosprávného celku bychom neměli přijímat žádné dary ani výhody. Důležité je slovní spojení v souvislosti s výkonem služby. A tady je, dle mého, jádro problému. Jestli si myslíte, že budete dostávat každý den dar nebo jinou výhodu – například belgické pralinky, vína, květiny, Seychely – od téhož stavebníka nebo investora a vždy v ceně do tří set korun a bude to v pořádku, pak se mýlíte. I dar nižší než tři sta korun může být posouzen jako nezákonný. Důležité není ani tak kolik si vezmete, ale za co! Například – stojí u Vás v kanceláři přestupce s kyticí a říká: „Víte, nešlo by to bez bodů?“ nebo „Nešlo by to jenom za stovku?“ Pak už máte problém i s přijetím ovadlé kytice z výprodeje ze supermarketu.

Důležitým určením jakékoli věci, kterou Vám někdo přinese – a nazývejme to dar, úplatek, reklamní předmět apod. – je očekávání druhé strany. Co za to čeká? Donesl Vám tu kytku nezištně starší pán, se kterým si občas chvilku popovídáte a jste na něj milá, nebo Vám ji donesl zmiňovaný přestupce a očekává za ni nějaké plnění? Důležitým momentem je tedy mimo jiné i Váš pocit. Cítíte-li se být kvůli daru zavázán, pak ho určitě nepřijímejte. Cítíte-li díky daru pouze hezčí den, pak proč ne? Donese Vám něco Váš dlouholetý obchodní partner z vděčnosti či jen tak? Nicméně, i v případě obchodního vztahu ale stále udržujme vizi, že dar nesmí být neúměrný svojí povahou či cenou… nebudu určitě v rozpacích z květin, ale určitě budu v rozpacích ze šperku. Při přijímání daru v souvislosti s výkonem práce není tedy ani tak podstatná jeho cena, ale situace a příležitost, při jaké jej dostanete. Běžnou zvyklostí jsou vzájemně darované malé drobnosti na Vánoce, obvyklé reklamní předměty, které spíše než dary jsou věcmi k podpoře prodeje. Tedy dostáváte je při různých společenských a protokolárních příležitostech, nikoli jako předpoklad nějakého protiplnění. Víte, jak poznáte reklamní předmět? Jde o věc, která nese označení organizace, která jej věnovala. Jak už z názvu plyne, má být reklamou pro organizaci. Je tedy na ní logo organizace, její název či cokoli jiného, co je s organizací spojeno. I zde ovšem musí být úměrné příležitosti, ke které je věnováno.

Zkusme se teď závěrem přenést do kůže dárce, který chce obdarovat státní úřednici. Ne za to, že pro něj udělala něco navíc, ale jen tak, protože byla vstřícná, milá, ochotná (ano, i takoví úředníci existují). Udělejte to až při poslední návštěvě, až máte svoji záležitost jako klient vyřešenou. Pak je šance, že takový dar bude vnímán správně a potěší. A nemusí to být jen dar ve smyslu věci. Darem mohou být i slova: „Jste úžasná!“ Jakákoli adekvátní forma poděkování určitě nebude odmítnuta. Oproti tomu každá věc přinesená klientem v jedné ruce s žádostí o stavební povolení v té druhé má podtext úplatku a neschová se ani pod název dar do tří set korun, jak píše definice v zákoně o státní službě.

Kdo ničeho nežádá, má ze všeho dárek.

(Erich Maria Remarque)

A že úplatkářství není záležitost nevýznamná, o tom svědčí i trestní zákoník, který se úplatky zabývá v minimálně třech paragrafech. Ten nejmírnější říká (ust. § 333 trestního zákoníku), že kdo sám nebo prostřednictvím jiného žádá, dá si slíbit nebo přijme úplatek za to, že bude svým vlivem nebo prostřednictvím jiného působit na výkon pravomoci úřední osoby, nebo za to, že tak již učinil, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta. A nejste-li zrovna ten šťastný obdarovaný, tak myslete na to, že stíhán bude i „dárce“, tedy slovy
trestního zákoníku ten, kdo úplatek dává, nikoli jen ten, kdo jej přijímá.

Publikováno v časopisu Nevšedník 1/2021.

„Všechno nejlepší!“ zvolám zvesela směrem ke kolegyni a už se chystám srdečně jí potřást pravicí. Její běžně kamenný výraz je ale nyní ještě více kamenný a přechází do odstínu ledového, takže i kytice rudých růží v mých rukou začíná pomalu uvadat. Ještě ledovějším hlasem ke mně promluví: „Odkud znáte moje datum narození?!“ V tisícině vteřiny mi proběhne hlavou, že samozřejmě z mzdového programu, vždyť jsem šéfová a když se tam podívám, tak naprosto přesně vím, kdo se kdy narodil a nejen to… Taky kde kdo bydlí, kolik má dětí a mnohem, mnohem víc. Naštěstí mi toto všechno běží jen hlavou a nahlas prohodím s nadějí, že led roztaje: „Kolegové říkali…“ Led bohužel ještě více zamrzá. „Nikdo neví, že mám narozeniny…“ odvětí. A jsem v pasti. Sbalím si svoji (asi bude moje) kytici a couvám z kanceláře s obličejem rudým jako ty růže.

Dosednu do své židle a s pohledem na krásné růže mažu upomínky na data narození všech svých kolegů z Outlooku. O týden později otevřu e-mail od obchodního partnera, výborné vzdělávací společnosti, ke které pravidelně chodím rozšiřovat své znalosti a čtu: „Tajemná paní tajemnice, přeji Vám k narozeninám méně tajemnosti. Jednající jednatel“ S hořkostí v ústech a opět s pohledem na povadlé růže odepisuji, ať okamžitě vymaže moje datum narození, neboť jsem k jeho užití nedala souhlas. A na konci věty deset vykřičníků, aby pochopil, že to myslím opravdu vážně.

Nebojte, takhle to nebylo… Takhle špatně ten příběh skončit nemůže… Nejsme přeci stroje! Nechceme, aby vznikaly a rozvíjely se jen právní vztahy, ale také ty společenské. Právní vztahy jsou součástí vztahů společenských… říká samotná definice právních vztahů. I právní vztah je svojí podstatou vztah společenský. Právo pro něj stanoví nějaké předpoklady. V obou případech, které popisuji, právo předpoklady stanoví.

Začněme od konce, tedy od toho obchodního vztahu. Už jsem naznačila, že mezi územním samosprávným celkem a vzdělávací společností, jejíž jednatel mi přál k narozeninám, je obchodní vztah. Vzdělávám se tam já jako zaměstnanec. Moje osobní údaje (tedy i datum narození) má společnost k dispozici, neboť mi vystavuje v souladu se zákonem o úřednicích osvědčení v případě, že se zúčastním vzdělávacího programu s akreditací MV ČR. Společnost má také můj e-mail… ten jsem poskytla taky. Může mi na něj tedy posílat nabídky? Může mi přát někdo k narozeninám? Co na to obecné nařízení o ochraně osobních údajů (dále jen GDPR)? Samozřejmě se pohybujeme mezi mantinely danými GDPR, ale také musíme vzít v úvahu ustanovení zákona o některých službách informační společnosti. Zákon říká, že obchodní sdělení lze šířit, pokud jsem k nim udělila předchozí souhlas. Pak lze nabízet služby a výrobky podnikatele (v našem případě tedy vzdělávací společnosti), ale za předpokladu zřetelné možnosti souhlas odmítnout. Za podporu prodeje výrobků a služeb se považuje i přání k narozeninám. V tomto smyslu se koneckonců vyjadřuje i Úřad pro ochranu osobních údajů.

Případ přání k narozeninám kolegovi bude poněkud složitější. Skutečně bez souhlasu zaměstnance, a to bez souhlasu, který splňuje všechny požadavky kladené GDPR, přát zaměstnanci nelze. Těžko bychom našli v GDPR titul jiný než souhlas. Schválně: Jedná se o zpracování nezbytné pro splnění smlouvy? Zcela jistě ne. Zpracování je nezbytné pro splnění právní povinnosti správce? To rozhodně ne! Zpracování je nezbytné pro ochranu životně důležitých zájmů subjektu údajů nebo jiné fyzické osoby? Spíše mám pocit, že jako gratulant jsem se bála, že bude ohrožen můj život… Dále: Je zpracování nezbytné pro splnění úkolu prováděného ve veřejném zájmu nebo při výkonu veřejné moci? Ani tady nebude odpověď kladná. Nebo snad je zpracování nezbytné pro účely oprávněných zájmů správce? Tak ani tady neuspějeme. Nežli tedy vyhodíte pár stovek za kytici, tak si ověřte, jestli o ní vůbec u Vás v práci někdo stojí. Aby nebyl ten konec nešťastný, zkusím příště bonboniéru, třeba ledy roztají…

Publikováno v časopise Nevšedník 1/2021. Dostupné zde.