O darech a jiných výhodách při výkonu práce…

„Tady jsem si dovolil švestičky ze své zahrádky…“ Pamatujete se na hlášku z českého filmu? Vyvolá Vám to úsměv na tváři? Možná ano, ale jen do chvíle, než Vám takové švestičky přinese někdo do práce. Možná i tady to vykouzlí úsměv na tváři, než „dárce“ řekne: „Nešlo by…“ nebo „Mohl byste…“ a chce po Vás něco rychleji, než je běžné, jinak než je běžné a doplňte si cokoli jiného, co vystihuje právě Vaši práci. Pokud pracujete u soukromníka, tak možná přivřete oči a řeknete si budiž. Ale když jste nadáni nějakou mocí (a nepředstavujte si, že jste ředitel zeměkoule nebo nově jmenovaný třetí náměstek druhé asistentky nového ministra vnitra) nebo lépe řečeno pravomocí (tedy potenciálem rozhodovat o právech a povinnostech druhých či deklarovat, že právo nebo povinnost druhého existuje), pak je třeba dávat si na švestičky z naší zahrádky pozor.

A co na to říká náš zákonodárce? Zákon o státní službě v ust. § 77 říká, že státní zaměstnanec nesmí v souvislosti s výkonem služby přijímat dary nebo jiné výhody v hodnotě přesahující částku 300 Kč (s výjimkou darů nebo výhod poskytovaných služebním orgánem). Oproti tomu zákon o úřednících územních samosprávných celků říká, že úředník nemůže od klienta přijímat žádné dary ani jiné výhody (s výjimkou darů nebo výhod poskytovaných územním samosprávným celkem, u něhož je zaměstnán; ust. § 16 téhož zákona). Aha a co teď? Není lepší být státním úředníkem, který může přijímat dary alespoň ve výši tří set korun, než úředníkem obce nebo kraje, který striktně nesmí přijmout vůbec nic? Vždyť přece státní zaměstnanec může „brát“ každý den dar nebo jinou výhodu do tří set korun od jednoho klienta. Sečteno, podtrženo – krát dvacet pracovních dní, to je darů za šest tisíc korun. o jde nebo ne? Samozřejmě, že nejde!

Za mě je zákon o státní službě naformulovaný trochu nešťastně. V souvislosti s výkonem služby nebo práce u územně samosprávného celku bychom neměli přijímat žádné dary ani výhody. Důležité je slovní spojení v souvislosti s výkonem služby. A tady je, dle mého, jádro problému. Jestli si myslíte, že budete dostávat každý den dar nebo jinou výhodu – například belgické pralinky, vína, květiny, Seychely – od téhož stavebníka nebo investora a vždy v ceně do tří set korun a bude to v pořádku, pak se mýlíte. I dar nižší než tři sta korun může být posouzen jako nezákonný. Důležité není ani tak kolik si vezmete, ale za co! Například – stojí u Vás v kanceláři přestupce s kyticí a říká: „Víte, nešlo by to bez bodů?“ nebo „Nešlo by to jenom za stovku?“ Pak už máte problém i s přijetím ovadlé kytice z výprodeje ze supermarketu.

Důležitým určením jakékoli věci, kterou Vám někdo přinese – a nazývejme to dar, úplatek, reklamní předmět apod. – je očekávání druhé strany. Co za to čeká? Donesl Vám tu kytku nezištně starší pán, se kterým si občas chvilku popovídáte a jste na něj milá, nebo Vám ji donesl zmiňovaný přestupce a očekává za ni nějaké plnění? Důležitým momentem je tedy mimo jiné i Váš pocit. Cítíte-li se být kvůli daru zavázán, pak ho určitě nepřijímejte. Cítíte-li díky daru pouze hezčí den, pak proč ne? Donese Vám něco Váš dlouholetý obchodní partner z vděčnosti či jen tak? Nicméně, i v případě obchodního vztahu ale stále udržujme vizi, že dar nesmí být neúměrný svojí povahou či cenou… nebudu určitě v rozpacích z květin, ale určitě budu v rozpacích ze šperku. Při přijímání daru v souvislosti s výkonem práce není tedy ani tak podstatná jeho cena, ale situace a příležitost, při jaké jej dostanete. Běžnou zvyklostí jsou vzájemně darované malé drobnosti na Vánoce, obvyklé reklamní předměty, které spíše než dary jsou věcmi k podpoře prodeje. Tedy dostáváte je při různých společenských a protokolárních příležitostech, nikoli jako předpoklad nějakého protiplnění. Víte, jak poznáte reklamní předmět? Jde o věc, která nese označení organizace, která jej věnovala. Jak už z názvu plyne, má být reklamou pro organizaci. Je tedy na ní logo organizace, její název či cokoli jiného, co je s organizací spojeno. I zde ovšem musí být úměrné příležitosti, ke které je věnováno.

Zkusme se teď závěrem přenést do kůže dárce, který chce obdarovat státní úřednici. Ne za to, že pro něj udělala něco navíc, ale jen tak, protože byla vstřícná, milá, ochotná (ano, i takoví úředníci existují). Udělejte to až při poslední návštěvě, až máte svoji záležitost jako klient vyřešenou. Pak je šance, že takový dar bude vnímán správně a potěší. A nemusí to být jen dar ve smyslu věci. Darem mohou být i slova: „Jste úžasná!“ Jakákoli adekvátní forma poděkování určitě nebude odmítnuta. Oproti tomu každá věc přinesená klientem v jedné ruce s žádostí o stavební povolení v té druhé má podtext úplatku a neschová se ani pod název dar do tří set korun, jak píše definice v zákoně o státní službě.


Kdo ničeho nežádá, má ze všeho dárek.

(Erich Maria Remarque)


A že úplatkářství není záležitost nevýznamná, o tom svědčí i trestní zákoník, který se úplatky zabývá v minimálně třech paragrafech. Ten nejmírnější říká (ust. § 333 trestního zákoníku), že kdo sám nebo prostřednictvím jiného žádá, dá si slíbit nebo přijme úplatek za to, že bude svým vlivem nebo prostřednictvím jiného působit na výkon pravomoci úřední osoby, nebo za to, že tak již učinil, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta. A nejste-li zrovna ten šťastný obdarovaný, tak myslete na to, že stíhán bude i „dárce“, tedy slovy
trestního zákoníku ten, kdo úplatek dává, nikoli jen ten, kdo jej přijímá.

Publikováno v časopisu Nevšedník 1/2021.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *