Publikováno v časopisu Nevšedník 4/2020 (ke stažení http://www.akademie-vzdelavani.cz/download/04_2020.pdf).

Když jsem před téměř 25 lety nastupovala na městský úřad, byla úřední doba naprosto běžným pojmem, a dokonce nebylo nic neobvyklého, že v jeden úřední den nebyli k dispozici všichni zaměstnanci, ale pouze jedna polovina a druhá pracovala v další úřední den. Zbytek týdne zamčeno a konec. Jenže tenkrát nebyl v neděli otevřený ani obchod a supermarkety byly známy jen z výletů do sousedního Rakouska.

Doba pokročila – žádá si jiný přístup. Možná Vás napadne, že přece osobní kontakt je už dávno doba minulá, jsme v době postmoderní, elektronické, virtuální – nazvěte si ji, jak Vám vyhovuje. Zkuste si ale představit, že například chcete stavět dům a stavební povolení Vám vydá robot (a v tomto případě nejsme daleko od vizí, které se rodí v některých hlavách).

Je možný tedy lidský prvek z veřejné správy úplně vymazat? Za mě: částečně ano, ale zcela úplně ne. Už teď trpím při omezených úředních hodinách, které nám nastavila vládní opatření v souvislosti s nouzovým stavem. Ne jako klient úřadu, ale jako jeho představitelka. V několika hodinách denně se k nám ve vyhrazených hodinách pro osobní kontakt s veřejností nahrnou žadatelé, stěžovatelé a jiní klienti a všichni potřebují vyřídit svou subjektivně důležitou záležitost. Tvoří se fronty a chodby úřadu jsou přese všechna možná i nemožná opatření plná klientů a těžko je rozestavíte tak, aby byli od sebe co nejdále (nebo alespoň dva metry).

Ale zpět k úřední době… Co se dělo před nouzovým stavem? U nás byla snaha být co nejvíce otevření, a to nejen chováním a přístupem ke klientům, ale také dveřmi úřadu. Žádný právní předpis totiž veřejné správě neurčuje, jak by měly vypadat tzv. úřední hodiny. Zkuste v právním informačním systému najít slovní spojení úřední doba nebo úřední hodiny. Nic. Existuje sice usnesení vlády, které ale není právním předpisem, zavazuje však orgány státní správy. Jedná se o usnesení vlády č. 595/1995 ze dne 25. října 1995, o katalogu opatření ke zjednodušení a zlepšení výkonu státní správy ve vztahu k občanům (dále v textu jen usnesení). Jak vidíte – usnesení vlády z roku 1995 může regulovat o 25 let později způsob, jakým mají úředníci komunikovat s veřejností. Na okraj nutno podotknout, že zavazuje orgány státní správy a nikoli územně samosprávné celky. V citovaném usnesení je stanoveno, že úřední hodiny jsou jednotné, a to v pondělí a ve středu od 8 do 17 hodin. A zbytek týdne co? Chcete-li na úřad, pak na některých platí to, že se tedy musíte nějak vejít do těchto dnů a hodin. Pro některé klienty to pak znamená vezmu si dovolenou na zotavenou, abych se na úřadu tedy zotavil. Asi trochu přeháním. Ale zamyslete se – bude-li úřad otevřený celý týden v pracovní době zaměstnanců, přijde tam více klientů, než by přišlo, kdyby byl otevřený pouze v obvyklé úřední hodiny? Podle mě ne. Zkušenost mi říká, že ani nebudou takové fronty, což zvláště v dnešní době, kdy je potřeba, abychom se nikde neshlukovali, je obzvláště důležité.

Co tedy s úřední dobou? Nemám to slovní spojení jednoduše ráda. Na „mém“ úřadu visí u vchodu tabulka s nápisem provozní doba. Ta je od pondělí do pátku v naší pracovní době. Žádné extra úřadování v nějaké části. Mnozí argumentují, že nemají pak klid na zpracování žádostí. Ano, pravda. Ale na co v dnešní době máme klid? Prostor? Čas? Nedávno mi kolegyně řekla, že čas vlastně neexistuje. Možná bych to upravila, že existuje, ale čas je něco uměle vytvořeného. Typická hláška dnešní uspěchané doby: nemám na to čas! Přeloženo: neudělám si na to čas! Protože času máme všichni stejně a je to veličina, která běží všem stejně rychle nebo stejně pomalu. Nikdo ho nemá víc nebo míň, ale má ho přesně tolik, kolik si ho udělá. Udělejme si čas pracovat pro klienty v pracovní době. Budou rádi. Nebudou nervózní, že musí čekat v dlouhé frontě. Nebudou nervózní, že právě vyčerpali svůj jeden den dovolené na návštěvu úřadu, protože úřad zavírá v pět a v pět končí klient ve své práci.

Úřední doba je přežitek doby dávno minulé. Možná potom naši klienti zjistí, že nejsme stroje, roboti či jiné nelidské bytosti. Ale jsme lidé, a právě osobní kontakt je to, co vytváří pozitivní vazby, vztahy, vzpomínky a všechno to, co nám chybí až ve chvíli, kdy to nemáme. Jako třeba teď, kdy jsme kvůli různým opatřením omezeni a rozhodně tím nehodnotím, jestli je to dobré nebo špatné. Chci říct, že nám to chybí. Určitě to chybí i klientům úřadů, kteří se nemohou na úřad dostat, kdy potřebují, ale kdy je otevřen pro styk s veřejností.