Mně blízký člověk přišel nedávno – ve věku 45 let – o práci. A jeho reakce byla: „Teď? Před důchodem??“ Vytřeštila jsem oči! Jaký důchod? Vždyť je tak mladý! Je to přece příležitost pro novou cestu! „Co takhle dostudovat?“ zeptala jsem se ho. Zazněla ale typická odpověď: „Na to už je pozdě.“
A kdy už je vlastně pozdě? Jako bychom se každou minutu chystali do věčných lovišť, a tak reagujeme větou „na to už je pozdě“ neustále a v různých situacích: když chceme změnit práci, dostudovat, zhubnout, začít cvičit, začít se učit anglicky, …, a doplňte si cokoli, co Vás právě teď napadne. A každého určitě něco napadne. Taky to znám.
Když si obleču ve svých 42 letech krátkou sukni a řeknu si: „No, na to už jsem fakt stará…“ Tady to ale výjimečně platí. Ale schválně uvádím takový příklad, protože tady je to úplně jedno, jestli na krátkou sukni jsem nebo nejsem stará. Život půjde dál, ať v ní půjdu nebo ne. Nic zásadního se nezmění, když v ní půjdu. Maximálně si bude okolí ťukat na čelo. Ale jsou oblasti, které jsou v životě důležité natolik, že každé rozhodnutí má pak fatální dopad na budoucnost.
Jako středoškolačka jsem nastoupila pracovat jako sekretářka. Představa, že to budu dělat celý život, mě sice tenkrát ještě vůbec neděsila, ale tak nějak uvnitř jsem cítila, že půjdu dál. Přihlásila jsem se před třicítkou na vysokou školu a při zaměstnání dostudovala. A to mi všichni říkali, že to je nemožné. A důvodu měli tisíce: že jsem už stará, že už bych raději měla mít děti, že nikdo v mé rodině neměl nikdy vysokou školu, a tak že ani já ji mít nemůžu, že u práce to nejde a mnoho dalších skeptických důvodů, proč by to nešlo. Já měla jen jeden důvod. Asi se ptáte jaký. Tím důvodem bylo, že CHCI.
Mnoho lidí hledá důvody k tomu, proč něco nejde. I slova „chtěla bych“ přirozeně vyvolávají pokračování: „chtěla bych, ale…“ a už máme tisíce důvodů, proč ne. Mně stačí pouhé CHCI k tomu, abych se do toho pustila. Vůbec přece nemusím hledat důvody k tomu, proč to chci. Uvnitř mě – jakési mé vnitřní já – přece ví, co chci a že ta touha je tak silná, že mě k cíli dovede. Stejně tak jsem potom pokračovala ve studiu vysoké školy. Její ukončení jsem si nadělila ke čtyřicátinám, a to už jsem byla šťastnou matkou dvou dětí. A zase se všichni mysleli, že to nepůjde. A ono to šlo.
A pak jsem si řekla, že chci být tajemnice. Neměla jsem žádný důvod, který bych komukoli mohla říct pro tuto touhu. Stačilo chtít. Bez důvodů. Bez podmínek. Bez odkladů, že až od zítra. Ale hned. Hned to samozřejmě nešlo. Ale hned jsem pro získání takové práce začala něco dělat. Malými krůčky vpřed. Jasný cíl. Často si totiž dáváme cíle, které jsou málo konkrétní – získat vyšší post a vlastně nevíme ani jaký, zhubnout, ale nemáme plán o kolik, za jak dlouho a co pro to uděláme. A pořád běháme v kruhu, stále ten cíl odkládáme na jindy. A z jindy už je téměř nikdy.
A stejně tak jsem se rozhodla, že neztloustnu. Nepotřebovala jsem hledat výmluvy, že v tomto věku nejde neztloustnout. Dennodenně přemýšlím nad tím, co jím a jak často jím, ale také od té své šťastné čtyřicítky cvičím jógu. A někteří mi říkají pružinko, protože jsem ohebnější než někteří náctiletí.
Kdybychom všichni při narození dostali informaci, kolik času nám do konce života zbývá, nezabývali bychom se tolik myšlenkami, proč to nejde, ale užívali bychom si času, který nám byl dán s myšlenkou toho, že jednoho dne, a přesně určeného dne, život skončí a že si ho opravdu chceme užít do poslední vteřiny. A přitom je to jen v našich hlavách. Jak zpívá Petr Janda „taky jsem se narodil bos“. Často je samozřejmě náš život o zdrojích, které už máme dány a které nám ulehčí cestu k cíli. Ale mnohdy stačí jenom ten náš vnitřní hlas, který nám říká, že to CHCEME a je to tak správně. Jsem toho skvělým příkladem. Mám, co chci, a neměla jsem o mnoho víc, než měli jiní. Snad je to tím, že mám slovo CHCI v hlavě. Opakujte si ho stále! Neříkejte si „nechci“ nebo „chtěl bych, ale…“. Ani neposlouchejte ty, kteří Vám říkají, že na to nemáte, nebo Vás přesvědčuji, že to ani nechcete. Žijeme teď a tady. Slovy Winstona Churchilla:
„Jsem si jist, že jsme pány svého osudu, že naše úkoly, jež před námi leží, nejsou nad naše síly, a že žádná dřina a úsilí nejsou větší, než můžeme snést. Dokud věříme tomu, co děláme a dokud máme nezdolnou vůli vítězit, vítězství je naše.“

Publikováno v časopisu Nevšedník 1/2020 (ke stažení zde…).