Originály, stejnopisy, opisy, …, falzifikáty
Kde jsou ty časy, kdy existoval pouze originál dokumentu?! Byla doba, kdy jsme zvažovali, zdali z něj pořídíme kopii, protože na celém úřadu byla jedna kopírka a vyhotovení kopie byl vcelku drahý luxus. Dnes už známe nejen originál a kopii, ale přibylo nám mnoho dalších pojmů: ověřená kopie, prostá kopie, stejnopis, prvopis, prvopis stejnopisu, druhopis stejnopisu, …, a kdo se v tom má vyznat? Tehdejší kopírka je už dnes docela směšná krabice neuvěřitelných rozměrů a slouží jako docela dobrý stolek pod květináč.
Každý má mobilní zařízení s fotoaparátem pořizujícím fotografie v super rozlišení, tablet, notebook, tiskárnu, skener a kdoví co ještě. To, co bylo dříve pouhé sci-fi, je nyní součástí každodenní praxe. Co ovšem stále zůstává stejné, je skutečnost, že originál je vždy pouze jeden, a to je nezpochybnitelný fakt. Váhat ovšem můžeme, která z listin před Vámi je tím originálem.
A je to vůbec důležité? Je přece jedno, jestli kamarádce pošlu poštou dopis se svým podpisem nebo ji pošlu tentýž text e-mailem. Jde přece o obsah a ne o formu… Nebo? Ale co když ji chci poslat smlouvu na prodej svého osobního automobilu? Můžu ji poslat e-mail a spokojit se s pouhým: „Ok, souhlasím!“ Samozřejmě můžu, neboť není-li žalobce, pak není ani soudce.
Pak ale přijde žalobce. S kamenným pohledem můžu říct kamarádce, že e-mail kvetinka@seznam.cz není můj a automobil jsem jí nikdy neprodala. Kamarádka má ponaučení, které se právním jazykem dá vyjádřit takto: Činím-li důležitý právní úkon, tento vyžaduje písemnou formu a přítomnost mého podpisu, v ideálním případě vlastnoručního podpisu. Jenže žijeme v elektronické době a snažíme se všechno zjednodušit, zrychlit, tedy elektronizovat, digitalizovat… Takže i citovanou smlouvu můžeme uzavřít elektronicky, ale měli bychom být držiteli elektronického podpisu, který nám zaručí, že nebudou pochybnosti o naší identitě, případně o dalších faktorech jako je neporušenost obsahu dokumentu (ale to už jsme trochu v jiném oboru).
Stále existuje mnoho lidí, kteří vytvoří dokument, vloží do něj naskenovaný podpis nebo dokument vlastnoručně podepíší, naskenují a v domnění, že vytvořili dokonalý elektronický dokument nebo dokonce originál, ho pouští do víru virtuálního světa. A ejhle. Nějaký šikula z něj vyjme Váš podpis a vloží do něj sken jiného podpisu a z projevu Vaší zcela originální vůle, je vůle někoho jiného, nerozeznatelná od Vašeho „originálu“.
A většina z nás si myslí, že originál rozezná. Že opak je pravdou, dokázal soudní znalec Jiří Závora, který provedl se svými kolegy z Ústavu forenzních disciplín malý test. Ovšem malý co do rozsahu, ale velký co do významu. Navštívil se svými kolegy 66 kontaktních míst s falešným dlužním úpisem a celých 51 míst provedlo ověření této listiny, čímž potvrdili, že ověřili originál. Jinak řečeno: 77 % úředníků a notářů nerozpoznalo sken podpisu na listině a ověřili ji jako originál. Asi si teď říkáte, jak to má asi tak úředník poznat a co může udělat, když má pochybnost? V druhé části otázky je odpověď jasná. Zákon o ověřování[1] říká ve svém ust. § 9 písm. h), že vidimace (tedy ověření shody kopie s listinou) se mimo jiné neprovede, není-li zřejmé, že se jedná o prvopis. V tomto případě, má-li úředník pochybnost, je povinen provedení vidimace odmítnout. Dále by měl podle téhož ustanovení odmítnout ověření listiny, ve které jsou změny, doplňky, vsuvky nebo škrty, které by mohly zeslabit věrohodnost ověřovaného dokumentu.
Více ve videu na www.seznamzpravy.cz/clanek/overeni-padelku-v-cesku-urednice-mela-pochybnost-
tak-si-vzala-lupu-a-rekla-uz-to-vidim-je-to-prave-67028
Na první část otázky, jak má úředník poznat, že se nejedná o originál, je odpověď už složitější. Někdy těžko. Některé falzifikáty jsou opravdu rafinované. Obezřetnost je na místě. A to nejen, pokud jsem úředníkem, ale i jako běžný člověk. Nedávno se mi stalo, že jsem odesílala datovou schránkou výpověď pojistné smlouvy. Dokument byl uložen ve formátu PDF a díky odeslání z datové schránky jsem identifikovatelná, tudíž není nutné, aby dokument byl vlastnoručně podepsán. I přesto mi pracovnice pojišťovny volala, ať e-mailem pošlu předmětný dokument s naskenovaným podpisem. Odmítla jsem.
Vám by se líbilo, kdy si Váš podpis kdokoli naskenoval do libovolného dokumentu? Mně ne. Proto nikomu svůj naskenovaný podpis neposílám. Vlastnoruční podpis vždy znamenal – a stále doufám, že znamená – že vezmu pero a podepíši se na papír. Elektronický podpis je zase jedinečná kombinace čísel. Nic mezi tím není. Neexistuje nic mezi analogovým a digitálním dokumentem. Nemá pak žádnou právní sílu a způsobuje to závažné problémy, které často řeší naše i tak přetížené soudy.
V případě některých listin se v současnosti zase vracíme zpět do doby, kdy kopie originálu nebyla možná – obsahují totiž různé ochranné prvky, a to z jednoho prostého důvodu – aby se z nich kopie nevytvářely, neboť jedinečnost takové listiny je nenahraditelná kopií. Samozřejmě se jedná zejména o veřejné listiny opatřené plastickým razítkem, hologramem, ale dokonce i takovými ochranným prvky, které nejsou na prvopisu viditelné a objeví se až na kopii (např. černý pruh).
Nevím, jak Vy, ale já si originálu vážím a nevytvářím nic, co by ohrožovalo jeho jedinečnost. Stejnopisy ano, jsou nutné. Ale ke stejnopisu stačí připsat doložku v. r. značící, že obsah dokumentu je totožný s prvopisem a že někde existuje originál s mým vlastnoručním podpisem. Vždyť je to stejné jako s originalitou u lidí, u žen zvláště. Která z nás by se chtěla potkat se ženou, která bude cíleně mít účes jako Vy, šaty jako Vy, lodičky jako Vy, jednoduše úmyslný falešný originál?
[1] Zákon č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů (zákon o ověřování), ve znění pozdějších předpisů.
Publikováno v časopisu Nevšedník č. 1/2019. Dostupné z http://www.akademie-vzdelavani.cz/galerie-informaci/nevsednik.html