Kolikrát jste v životě řekli: „Máš druhou šanci!“ Ale byla to přitom už třetí, pátá, desátá, …, a stejně nebyla poslední. Kolikátá šance bude ta poslední, než naděje definitivně umře? Kolik toho vydržíme, než řekneme: „A dost!!“ V soukromém životě dáváme milion šancí (a mluvím z vlastní zkušenosti). Náš osobní život je totiž propletený mnoha emocemi a vazbami, které nemůžeme nebo nechceme jen tak jednoduše rozbít. Ale i v pracovním životě je nutné dát milion šancí a stále trpělivě čekat, až se Váš kolega, kamarád, šéf … a můžete si tam dosadit kohokoli jiného … probere. V nedávném článku jsem popisovala závažnost porušení pracovních povinností a dopad této závažnosti do budoucího vztahu zaměstnavatele a zaměstnance. Zabývala jsem se intenzitou porušení a zmínila se, jak moc je samotné vnímání intenzity porušení subjektivní. A soud nám moc nepomůže. I když: řekl to vcelku jasně: stačí třikrát málo (řečí právníků: soustavně méně závažně) a dost! Mezitím ale nastává mnoho situací, kdy si jako šéf musíte říci, že je něco špatně a proč. Když jste zrovna zaměstnanec, tak je třeba si říci, jestli ten šéf nemá náhodou pravdu a co si z toho vezmu, abych zrovna já neslyšela tu větu s magickou dvojkou: „Máš druhou šanci,“ která už předjímá, že je šancí také poslední. Bude opravdu poslední? Co nastane, jestliže skutečně poslední bude? V mnoha vztazích (nejen v těch pracovních) chybí na začátku informace, že je něco špatně. Už tušíte, kam směřuju? Ano, odhadujete správně. Chceme se naučit správně poskytnout zpětnou vazbu. Negativní. Tedy svým obsahem negativní, ona samotná zpětná vazba negativní není. Nedávejme ani rovnítko mezi zpětnou vazbu a kritiku. Kritika je jakousi výčitkou a ta nemá v pracovněprávních vztazích své místo. Zpětná vazba má jiný cíl. Její funkce je převážně preventivní. A jsme na začátku. Po zpětné vazbě chceme, aby dala zaměstnanci druhou šanci. Pak musí mít určitou strukturu, aby byla efektivní a my už nikdy nemuseli říct, že dáváme zaměstnanci další šanci (a ani tu miliontou). Pro tuto chvíli se vyhneme situaci, kdy řekneme: „A dost!“ O té až později. Zpětná vazba musí obsahovat co, proč, proč ne a co se stane, když znovu. A rozhodně nebuďte takto struční jako teď já, mluvte rozsáhle, ale věcně. „Co“ znamená, že vysvětlíme zaměstnanci, co přesně se nám nelíbí. Vyhněme se prosím výčitkám a útokům. Určitě vnímáte rozdíl mezi větami: „Zase jsi ten dopis napsal špatně.“ a „V tom dopise je hrubka – podívej…“ Zkuste se vžít do situace, kdy slyšíte první větu… a pak druhou? Druhá věta označuje za špatný ten dopis, první věta označuje za špatného Vás. Zkuste příště mluvit o faktech. A fakta se vztahují k věcem, situacím, nikoli k lidem. Vnímání lidí, jejich povah, projevů chování, …, je hodně subjektivní. Hrubka v dopise je jasná, nezpochybnitelná. Vysvětlete, proč je to špatně. Například: „Pravopis je důležitý… Kdybychom takový dopis s hrubkou odeslali, budou si o nás občané myslet, že jsme negramotní a tedy nekompetentní.“ Ve zpětné vazbě nesmí chybět poslední část, kterou jsem označila jako „co se stane, když“. V našem případě řeknu: „Podívej, douč se to, máš na to měsíc, pak už to ale tolerovat nebudu a budeme se muset pobavit o tom, co s tebou dál.“ Ale to už jsme u porušování povinností a o tom už jsem pojednávala dříve. Ve chvíli, kdy ale řekneme, jaký důsledek nastane, když zaměstnanec svoje povinnosti nesplní, pak musí důsledek nastat, nastane-li porušení. Důslednost je důležitá. A opět nejen v pracovněprávních vztazích. Bude-li následovat „slíbený“ trest, pak se zřejmě nebude situace opakovat. Pokud nejsme v trestání důslední, zřejmě se Vám na pracovišti rozmůžou neduhy více, protože se bude vědět, že trest stejně nepřijde. Primárně sice nechceme trestat – díky zpětné vazbě působíme preventivně. Když už ale není vyhnutí, tak potrestejte. A jestli trest nezabere, tak žádná miliontá šance ať není. Nenapravujte nenapravitelné. Neplýtvejte svým drahocenným časem tam, kde to nemá efekt. Zdá se Vám, že to je příliš pesimistický závěr? Ale vůbec ne! I to přísloví o tom, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky, nemluví přece o tom, že nemáme dávat druhou šanci a zkoušet věci podruhé, ale o tom, že řeka teče a mění se. Stejně jako lidé. Kdo ovšem svoji šanci promarní, tomu není pomoci…