Google tvrdí, že Mike je pán. Vypadá to na první pohled, že chce ovládnout virtuální svět. Z rozjímání mne vytrhne kolegyně, která konstatuje: „Zase přišla stošestka.“ Úředníci vědí. Ostatním osvětlím, že se jedná o žádost dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.
Zahloubám se do žádosti a nejraději bych odepsala okamžitě, ať to mohu pustit z hlavy. Bohužel nemohu. Týká se osobních údajů třetích osob. K poskytnutí jejich údajů nemám souhlas. Dívám se na svou sochu spravedlnosti a misky vah, které pevně drží ve svých rukou. Na kterou stranu se přiklonit? Poskytnout informaci nebo chránit osobní údaje? Takovým úvahám odborná veřejnost říká test proporcionality. Poměřuji tedy, které právo (v mém případě právo na informace a právo na ochranu osobnosti, soukromí) má v případě jejich kolize přednost. To znamená, kterému poskytnu vyšší ochranu.
Definoval ho náš Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl ÚS 15/1996 ze dne 09.10.1996 jako třístupňový, kdy měřítkem jsou tato kritéria:
1. vhodnosti – zdali institut omezující určité základní právo umožňuje dosáhnout sledovaný cíl
2. potřebnosti – spočívající v porovnávání legislativního prostředku omezujícího základní právo
3. porovnání závažnosti – samotné jádro testu, jehož součástí je i minimalizace zásahu do „potlačeného“ práva. Poměřila jsem a informaci poskytuji. Nemám žádný zájem hledat důvody, proč bych nemohla. Vnímám právo na informace jakou součást kontrolního mechanismu. Právo veřejnosti kontrolovat, co se kolem nich děje. Právo na informace má zaručovat dodržování zákonů ve veř. správě, řadí se pod základní záruky zákonnosti. To je jeho smysl a účel. Má být pojistkou proti neetickému chování či jednání ve veřejné správě. Tím ať tedy je.
Opět slyším hlas kolegyně. O něco více nevrlý než předtím: „Přišla stížnost – co s tím?“ Začtu se do velmi kultivovaně napsaného textu. Nepíše to žádný laik. Ví, o čem mluví. Žádá o výmaz svých osobních údajů z webových stránek města. Před rokem žádal o informace a povinností města je pak poskytnutou informaci zveřejnit. Na stránkách města je uvedeno jméno a příjmení. V první chvíli mi to nepřipadá jako osobní údaj, na základě kterého by byl subjekt údajů určený nebo určitelný tak, jak říká definice ze zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Oči mi utkví zpět na googlu. Pro klid duše začnu hledat, jak to mají jinde. Někdo uvádí, někdo ne.
Náhoda (google) mě opět svede k Mikovi. Svět je opravdu malý. Ptá se v Libereckém kraji na UFO v obcích a městech. Určitě proto, aby kontroloval zákonnost veřejné správy. Jeho studie, kterou čistě náhodou před tím začal nabízet, stojí 90 tisíc. Zkuste odepsat, že na takové … nemáte čas. Udělejte si ho, protože jeho čas bude zřejmě o dost dražší. Odpovídám, že osobní údaje byly odstraněny a sypu si na hlavu, že mě situace velmi mrzí. Pokud by mne to nemrzelo, tak by to bylo zřejmě drahé. Mike v tom umí chodit.
Přemýšlím, kam se vytratila podstata práva na informace? Velké úřady zřizují samostatná oddělení, která odpovídají na horu stošestek. Menší bojují, jak se dá, protože na to nemají finance. Výsledek je ale totožný. Žadatel má nebo nemá informace a podle toho zvažuje náhradu majetkové škody či nehmotné újmy, která mu vznikla, kalkuluje ušlý zisk a městu se zvyšují výdaje. Byl toto účel práva na informace? Smysl kontroly? Kontrola v obecném smyslu má zjistit, zdali právní stav odpovídá tomu faktickému, a pokud tomu tak není, učinit taková nápravná opatření, aby byl obnoven původní stav (restitutio in integrum), je-li možný. Nad neudržitelnou situací se pozastavuje naštěstí (bohužel jen okrajově) i Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 4 AS 27/2008 ze dne 14.01.2009 . Opakované žádosti ve stejné věci, kdy už zjevně žadateli nejde o informace samotné, ale „otravovat“ povinný subjekt, označuje soud za šikanózní.
Vrátím se k bibli všech našich zákonů – k naší Listině (usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základní práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR) a k pravidlu, které je často opomíjeno. Článek 4 Listiny stanoví: „Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“ Nenajdeme-li účel, který sleduje zákonodárce, pak dejme ruku na srdce a vezměme si za své jiné normativní systémy jako morálku, etiku a nemůžeme šlápnout vedle… Smysl práva není vydělávat na chybách druhých, ale z chyb se poučit…
Publikováno v časopisu Nevšedník 04/2017 (ke stažení zde…).